čtvrtek, 02 listopad 2017 16:27

Projev předsedy S.V.U. Mánes k výstavě Světlo v obrazech

Milé dámy, vážení pánové,

bývalo zvykem, při výjimečných setkáních vzpomenout našich předků, kteří se zasloužili svými počiny a dílem o vlast a jsou nám vzory v naší práci a postojích.

Vzhlížím na pomyslný Pantheon umění a vzdávám hold všem velkým mužům a ženám, kteří v tuto chvíli hodují na věčném symposionu o umění na druhé straně řeky, vzdávám hold všem, kteří nám zde zanechali svoje úctyhodné dílo.

Vím dobře, že jejich zásluhy na poli umění nezáleží na tom, zda o nich jeden člověk promluví více či méně dobře. Oni se zasloužili sami, svým dílem – svým vkladem do pokladnice naší národní kultury, do kontextu evropského výtvarného umění. Nepotřebují žádných krásných slov ani vysvětlování.

Mluvím o umělcích, kteří svou prací a intelektem přispěli k zakořenění impresionismu v Čechách, který v jejich díle vykvetl a zplodil mnoho krásných děl ve jménu světla, ve jménu nových uměleckých myšlenek, které dominovaly na přelomu 19. a 20. století.

Impresionismus v Čechách nikdy nedosáhl rozměru uměleckého hnutí. Umělci vyznávající tuto výtvarnou metodu nevytvořili jednotnou sílu. Jeho nositeli byly silné umělecké individuality, kráčející svou vlastní originální cestou.

Na přelomu století byl impresionismus spolu se symbolismem a secesí silně provázán do často nerozpletitelného svazku – proudu prolínajících se názorů a forem tak, že je obtížné mluvit o jeho krystalicky čisté formě. Existují ale umělecká díla, která jako výjimka potvrzují pravidlo.

Nejen z řečeného vyplývá, jak obtížné je definovat impresionismus. Při hledání jeho definice byly uplatněny různé pohledy: umělecký, sociálně-společenský nebo také fyzikální, lépe řečeno optický.

Mnohé definice jsou zdařilé, jiné nic neříkající. Jak by ne, když sami otcové impresionismu neměli jednotný názor, někteří z nich odmítali být označováni za impresionisty, nebo své dílo za impresionistické nepokládali. Velkými příklady by mohli být Degas a Cézanne.

Mezi všemi se skví definice V. V. Štecha. „Impresionismus vznikl jako důsledek staré snahy postihnout výtvarnými prostředky přechodná hnutí věcí, jež vidíme, bez ohledu na to, co o nich víme. Toto umění přímého zrakového dojmu je ve své podstatě zase realismem, tvůrčím zkoumáním, přisvojováním a představováním daného světa, jenž staví na místo objektivní zkušenosti, osobní postřeh o vzezření věcí učiněný v jedné přechodné chvíli. Nedbá o pravdu bytí, hledá smysly jen pravdu jevu, která může být jenom osobní a nemůže se stát obecnou zkušeností.“

Na umělce a jejich dílo, které představujeme na této výjimečné výstavě, můžeme nazírat skrze Štechovu definici, především ale vlastníma očima.

Jenomže – náš pohled je mánesácký. Tato výstava je naší interpretací impresionismu. Jsme poctěni, že Správa Pražského hradu a její vedení nabídly toto téma právě Spolku výtvarných umělců Mánes.

Myslím, že k této nabídce vedly hned dva důvody. Byla to především oboustranná zkušenost z úspěšné výstavy Má vlast, kterou jsme společně před dvěma lety představily téměř čtyřiceti tisícům návštěvníků Jízdárny, a druhým důvodem byl fakt, že český impresionismus lze jen stěží interpretovat bez spolku Mánes a jeho umělců.

Byl to právě spolek, který stál svými aktivitami na počátku impresionismu v Čechách. Byly to počiny Mánesa, které vešly do dějin naší výtvarné kultury a předznamenaly další děje.

Byla to především řada více než dvou desítek spolkových výstav. Vzpomenu jenom ty největší: První výstava Mánesa v Topičových sálech v roce 1898, o rok později „evangelijní“ výstava Radimského impresionismu v témže salonu, kdo neví, i Radimský byl člen spolku, ale hlavně legendární výstava Rodinova v roce 1902.

Pro účely této výstavy vybudoval, po vzoru Courbetově, spolek Mánes na úpatí Kinského zahrad dřevěný výstavní pavilon, který měl provizorně sloužit Mánesu k prezentaci Rodinova velkolepého díla. Ještě v témže roce spolek pokračoval uspořádáním velké výstavy „Francouzského moderního umění“ v čele s impresionisty, v roce 1904 uspořádáním výstavy Joži Uprky, v roce 1907 vrcholnou výstavou „Francouzského impresionismu“, které se zúčastnily největší hvězdy, zakladatelé. V roce 1910 dobrovolně ukončil svůj život Antonín Slavíček a o dva měsíce později spolek Mánes uspořádal Pod Kinskou jeho rozsáhlou výstavu.

Symbolickou nadvládu impresionismu v Čechách ukončilo více událostí, tři z nich ale byly významné: byla to již zmíněná smrt Antonína Slavíčka, v témže roce spolkem pořádaná výstava „Les Indepéndants“ a v následujícím roce 1911 smrt malíře a propagátora impresionismu Miloše Jiránka.

Impresionismus nezanikl, jen přestal kralovat, rozvíjel se dále; přicházeli noví autoři pracující touto metodou, představovala se nová jména. Impresionismus v individuálních interpretacích trvá, naše výstava toto tvrzení jen posvěcuje.

Téměř vše, co se událo pod praporem impresionismu, stalo se v Mánesu. Mezi stovkami vystavených prací na této výstavě, najdeme jen desítky exponátů, které nejsou dílem Mánesáků.

Neexistuje jednotný názor, co ještě je, a co už není impresionismus.

Pořadatelé výstavy jsou si této skutečnosti vědomi, nabízejí svůj pohled na umění, které považují za impresionistické nebo s ním související. Naše koncepce zahrnuje jeho předpoklady, revolučnost, klasicizaci, hereze i dozvuky. Konec konců – teprve interpretace dělá z minulosti historii.

Světlo v obraze je název, který umožňuje širší pohled na téma, podtitul „inspirace blízké i vzdálené“ ještě více tento prostor otevírají.

Stalo se zvykem každý veřejný počin zkritizovat. Očekávám, že se tento efekt projeví i nyní. Upřímně oceníme, když se kritikové i obdivovatelé výstavy přidají k našemu úsilí a rozšíří svými výstavními projekty na téma českého impresionismu náš pohled, obohatí ho svou interpretací a přispějí tak k širšímu pohledu na tuto historickou etapu umění. Budeme potěšeni, když impresionismus zazní i v jiných českých a moravských galeriích tak, jak krajinářství znělo po výstavě „Má vlast“.

Vážení vernisážní hosté, Správa Pražského hradu a Spolek výtvarných umělců Mánes uspořádaly tuto výstavu pod záštitou pana Miloše Zemana, prezidenta české republiky. Záštitu této výstavě udělil i pan Oldřich Lomecký, starosta Městské části Prahy 1, kterého tímto vítám mezi námi. Považujeme si a jsme poctěni přítomností paní Adriany Krnáčové, primátorky hlavního města Prahy.

Výstavu by nebylo možné uspořádat bez významné pomoci našich partnerů, galerií a vypůjčitelů. Jsou vyjmenováni na čestném místě ve vestibulu Jízdárny. Je mou milou povinností, abych upřímně poděkoval všem bez rozdílu, na prvním místě, ale těm partnerům, kteří nám zapůjčili klíčové soubory obrazů – Správě Pražského hradu, Národní galerii, Pojišťovně Kooperativa a Galerii Kodl.

Projekt bychom nevytvořili bez všech našich spolupracovníků a přátel, kteří svou prací přispěli k realizaci této výstavy.

Všem velký dík!

Spolek výtvarných umělců Mánes děkuje Správě Pražského hradu za přizvání k tomuto projektu z mnoha důvodů, z jednoho však nejvíce: Snahou Mánesáků vždy, od svého založení, bylo na prvním místě vystavovat – vystavovat nezávisle, bez poklonkování, bez vnucených hlasů majitelů sálů. Proto postavili Kotěrův Pavilon v Kinského zahradách, proto dle Gočárova návrhu postavili výstavní síň ve Vodičkové ulici, proto vybudovali, podle plánů tehdejšího předsedy spolku Otakara Novotného, svůj spolkový dům na Vltavě.

S úctou a díky připomínám, že by se toto spolkové úsilí nenaplnilo bez opakované pomoci pražských primátorů.

Zatímco na prvních dvou adresách byly provizorní sály strženy, ty na pevných pilířích nad Vltavou byly ukradeny.

Péčí spolku Mánes byly konány nejdůležitější výstavní události v Čechách, vždy ve spolkové režii, ve vlastních spolkových sálech. Nyní pořádáme v přátelské spolupráci společně se Správou Pražského hradu výstavy stejně významné, tak jak bylo a je v Mánesu zvykem. Sice ne ve své galerii, ale za to v té nejvýznamnější a nejkrásnější.

Všem, kdo tomu pomohli, ze srdce děkuji!

Historie impresionismu je především historií výstav, některé upadly v zapomnění, jiné dodnes považujeme za klíčové. Doufám, že tato výstava v jubilejním 130. roce existence spolku, bude patřit mezi ty významné a stane se součástí impresionistické historie.

Vážení přátelé, rád bych zakončil svoji řeč Degasovými slovy, která jsme použili jako motto naší knihy vydané k této výstavě: „Malířství není nic tak těžkého, když se v něm člověk nevyzná… Ale když se vyzná … potom tedy… To je pak něco jiného!

Děkuji a přeji Vám krásnou výstavu



VŠECHNY NOVINKY