KOLIK JE GENERACÍ S.V.U. MÁNES?

Vývoj novodobého českého umění od rozmezí XVIII. a XIX. století nemohl se opírat o předpoklady společenského zakotvení, jež by určovalo netoliko ideový program, ale také ekonomické zabezpečení. Na rozdíl od řady evropských zemí výtvarná kultura v Čechách nemohla počítat s účastí rakouského státu, nová doba oslabila též zájem o možnosti církve. Za pozvolný rozvoj institucionální základny (galérie, umělecká škola, výstavy, veřejné zakázky) převzala od roku 1796 odpovědnost Společnost vlasteneckých přátel umění, ovládaná převážně německou šlechtou, od roku 1835 pak její odnož Krasoumná jednota. Bylo proto na umělcích, aby se v ideové, organizační a hmotné svépomoci starali o všestranný rozvoj českého výtvarného života. Mluvčími a nástroji těchto snah se staly umělecké spolky - instituce,k nimž bychom v tomto poslání těžko hledali obdoby jinde ve světě.

Už v letech 1835 a 1838 skupina umělců usilovala o stavovské sdružení s posláním netoliko hospodářským, ale také ideovým (v připomenutí gotických a barokních tradic), v předsevzetí probouzet zájem o výtvarnou kulturu především v řadách nově se utvářejícího buržoazního publika. Ale teprve události roku 1848 vytvořily předpoklady, aby počátkem roku 1849 malíř J.V.Hellich spolu s Josefem Navrátilem mohli požádat o povolení spolku pod názvem Jednota výtvorných umělců pro Čechy - Verein der bildenden Künstler für Böhmen. Jak z názvu vyplývá, šlo o sdružení utrakvistické, ale zaměřené protifeudálně, ve smyslu buržoazně liberálních tendencí; v jeho programovém prohlášení se ozvalo nejedno heslo z revolučního dění roku 1848. Čtyřicet malířů, mezi nimi nejvýznamnější jména, se tu sdružilo k hájení zájmů výtvarného umění, k zušlechtění a intelektuálnímu povznesení národa, k zabezpečení materiální existence umělců. - Avšak desetiletí absolutismu za vlády Alexandra Bacha utlumilo v zárodku záměry Jednoty výtvorných umělců a donutilo ji k postupné nečinnosti, posléze k likvidaci.

Ale pevná základna k budoucí tradici byla položena a po opětovném uvolnění ústavního života říjnovým diplomem roku 1860 navázali na ni záměrně zakladatelé Umělecké besedy - spolku narozeného v řadě obdobných institucí (Sokol, Hlahol atp.), jimiž se naplno a nezadržitelně hlásilo ke slovu české národní povědomí ve všech oblastech hospodářského i kulturního života. Umělecká beseda, založená roku 1863 slavnostní schůzí na Staroměstské radnici, byla sdružením opírajícím se rovnou měrou o literaturu, hudbu a výtvarné umění, jak v symbolické zkratce vyjádřil Mánesův emblém tří květů vpletených ve varyto. Výtvarný odbor za předsednictví Josefa Mánesa a za aktivní účasti Karla Purkyně od počátku vyvinul největší aktivitu, podmíněnou i relativně největším počtem členstva, a určil proto ráz všemu spolkovému dění. Přirozenou vahou svých členů, mezi nimiž byl takřka do jednoho soustředěn tehdejší výkvět českého umění, čilou výstavní činností, jež vedle organizace domácích výstav pokoušela se i o vybudování pravidelnějších styků s cizinou, popularizací umění všemožnými prostředky, vydáváním reprodukcí, častými odbornými přednáškami, spoluúčastí a iniciativou při ochraně památek a restaurátorské činnosti, vedle toho pak záměrně pěstovanou a rozšiřovanou aktivitou též v jednotlivých regionech zapsala se Umělecká beseda v prvních dvaceti letech své existence do historie českého umění. Její význam dosáhl vrcholu počátkem osmdesátých let, kdy stavbou Národního divadla završovaly se programové snahy, jichž byla od svého založení mluvčím.

Spolek výtvarných umělců Mánes vyrostl z činorodé atmosféry, jež na sklonku XIX. a na počátku XX. století je spjata s nástupem generace devadesátých let; představitelé tohoto pokolení směrodatně určovali rozvoj všech odvětví moderní české kultury. Myšlenka na založení uměleckého spolku v druhé polovici let osmdesátých se nejurčitěji krystalizovala v hovorech čtyř žáků profesora Pirnera na Akademii umění, jež tehdy byla v sousedství Umělecko-průmyslové školy. Byli to Jaroslav Špillar, Gretsch, Záhorský a Jan Minařík.

V názorech na účel spolku se tato čtveřice trochu rozcházela. V jednom se však shodli: že by se spolek měl jmenovati po největším českém malíři nové doby Mánes. Nomen - omen; majíce jméno dali se do agitace mezi druhy a založení spolku se blížilo. Jakýsi vzor měli ve Spolku českých výtvarníků Škréta v Mnichově, s nímž později vešli přímo ve styk.

Dne 1. března 1887 byla podána žádost o povolení stanov, kterou pražské místodržitelství 12. března vyřídilo příznivě, ovšem v typické negativní starorakouské formulaci: "utvoření spolku Mánes se sídlem v Praze se nezakazuje". 22. dubna ohlásili V. Jedlička, Theodor Hilšer a Ferd. Hetteš za přípravný výbor policii, že ustavující valná schůze Mánesa se bude konati 27. dubna 1887 o 8. hodině večerní v restauraci U Ježíška ve Spálené ulici.

Na té schůzi bylo přítomno 18 členů a předsedal Věnceslav Černý. Při volbách do výboru byl zvolen za předsedu Mikoláš Aleš všemi 18 hlasy, za místopředsedu Pavlík 16 hlasy, za redaktory Luděk Marold a Theodor Hilšer 17 hlasy, za jednatele Hetteš 13 hlasy, zapisovatelem Sojka 11 hlasy, pokladníkem Jedlička 11 hlasy, za domácího správce Karel Štapfer 13, za pořadatele zábav Černý 15, do výboru Lepš 9 a jako náhradník Krajíček 14 hlasy. Druhým náhradníkem zvolen Picek, revizory Voříšek a Klusáček aklamací. Vzalo se tu na vědomí, že časopis, o němž tak mnozí snili, nelze pro nedostatek prostředků vydávat, že však se založí album kreseb, kam každý musí přispívat. Album se nazvalo Paleta a pro celý tento systém dal vzor mnichovský spolek Škréta, který už svou Paletu měl a později ji při svém rozchodu Mánesu odevzdal. Paleta se ovšem nevžila hned po první schůzi, nýbrž o něco později, když spolek sídlil U Bubeníčků; největší zásluhy o její hojné doplňování měl Jaroslav Špillar, zvolený za jejího redaktora v lednu 1888.

Na první valné schůzi se stanovily i příspěvky. Měl tehdy činný člen platiti 30 krejcarů měsíčně, přispívající 5 zlatých ročně, zakládající 50 zlatých jednou provždy.

První výborová schůze sešla se o týden později - zprvu bývaly vždy v sobotu, na rozdíl od pozdějších tradičních pátků - v hostinci U Pštrosů v Pštrosově ulici. Schůzka výboru byla zároveň schůzí činného členstva. Tam se poprvé mezi své "chlapce" dostavil Mikoláš Aleš, bouřlivě a oddaně všemi přivítaný.

Cíl spolkové práce byl ovšem vyznačen ve stanovách. Druhý paragraf stanov zněl:

"(Účel spolku:) Pěstovati vzájemnost mezi členy, jakož i směr vážný, plodný, umělecký a literární; sbližovati a sjednocovati veškeré slovanské živly umělců výtvarných v Praze, podporovati dle možnosti nemajetné členy, pořádati rozpravy vztahující se k různým oborům umění výtvarného a literárního, pořádati spolkové výstavy, udržovati kolegiální spojení s podobnými uměleckými spolky a konečně pořádati zábavy a vydávati spolkový umělecký časopis."

Druhá valná schůze se konala již U Bubeníčků 12. listopadu 1887. Přítomno bylo 16 členů ze 24; přibylo tedy od založení spolku 8 členů. Přijímání se dělo balotáží, ovšem liberální: stačilo, byla-li nadpoloviční většina výboru pro přijetí. Od vydávání psaného časopisu upuštěno, ježto nebylo příspěvků. Tento časopis nebyla ovšem Paleta, sbírka jednotlivých kreseb, nýbrž měl to být list literární a satirický, který později uskutečněn ve Špachtli.

Třetí valná schůze se konala za tři měsíce na to, 28. ledna 1888. Tentokrát vedl ji sám Aleš. Výbor ohlásil, že chce v březnu uspořádati večer na památku Josefa Mánesa, jak se na tom usnesla první valná schůze.

Také čtvrtá valná schůze, konaná 1. listopadu 1888 v Platýze, přinesla do výboru nová jména. Důležitá událost tohoto údobí bylo zřízení odboru pro přijímání zakázek na umělecká díla; výbor si pochvaloval, že se tu podařilo vstoupiti v dobrý styk s veřejností. Spolek se rozhodl přistoupiti za člena k podpůrnému spolku při Akademii umění a uspořádati slavnost "na počest českých mistrů".

Z páté valné schůze, kterou ohlásil Aleš na 27. října 1889 a byla svolaná do Umělecké besedy, známe jen složení výboru. Stejně tak i z dalších valných schůzí. V lednu 1891 se náměstkem starostovým poprvé stal zasloužilý Věnceslav Černý, jednatelem Vladimír Županský, pokladníkem K.L.Klusáček, zapisovatelem Rašek, redaktorem Špillar, náhradníky Emil Holárek a Arnošt Hofbauer, revisory Eduard Hadraba a Fr. Přibík. O rok později, na sedmé valné schůzi se změnilo jen málo: místo Raška se stal zapisovatelem Fr. Kupka, místo Špillara redaktorem Holárek, za náhradníka vedle Hofbauera Ferdinand Engelmüller.

U osmé valné schůze je již jako zasedací síň uvedena Svatováclavská záložna. Sešla se tam 18. listopadu 1892, předsedal Aleš. Zapisovatelem po Kupkovi se stal Josef Janovský a redaktorem Palety Max Švabinský. V dubnu 1893 zůstal výbor složen stejně, jen zapisovatelem se stal Jan Hradecký a v náhradnících se objevuje St. Sucharda.

Zdá se, že trvalým střediskem společného zájmu byla po celou tu dobu Paleta.

Nelze se tomu diviti. Nebylo téměř jiné možnosti, jak projeviti společnou uměleckou činnost, než v tomto skromném a stále improvizovaném podniku.

Spolek od začátku projevoval úctu k svému malířskému patronu tím, že rok co rok v den Mánesova úmrtí kladl na jeho hrob věnec. Hned na ustavující valné schůzi bylo usneseno uspořádati oslavný večer na paměť Josefa Mánesa. Bylo to první větší vystoupení spolku na veřejnost. Večer se připravoval na poradách U Bubeníčků a konal v sále v Konviktě.

Co se v Mánesu spolčovalo, mělo širší hrudník a pevnější svaly, brzo se upínalo k úkolům a povinnostem. Bylo to mládí junácké, ale dravé a rvavé Vroucí vlastenectví Mikoláše Alše, tísnivý tlak rakouských úřadů na duševní život mládeže ve školách, pocit ústrků, jichž se dostávalo z Vídně všemu českému, živější styk Mánesáků s cizinou, nežli měli čeští studenti jiných oborů, vrozená umělecká touha po nespoutané volnosti, to všechno připravilo ve spolku půdu pro nadšené přivítání politického radikalismu. Ne nadarmo končívali Mánesáci schůze ve Svatováclavské záložně zpěvem svatováclavské hymny, kterou za Alšova vedení hřměli ještě do spících ulic noční Prahy na vzdory policejním strážím.

Sdružení skutečně zvolna rostlo, až zmohutnělo. Počátky daly spolku jméno a ideálního starostu. Mánes - Aleš. V těch jménech už byl program.

Bezmála všechno, co se s českým uměním v devadesátých letech událo, je nerozlučně spjato s akcemi Spolku výtvarných umělců Mánes, jenž se díky vzrůstajícímu vlivu nových členů - příslušníků mladé generace názorově odkojené pokrokovou omladinou studentské Slávie - záhy stal jedním z nejdůležitějších ohnisek krystalizace a růstu moderní české kultury. Měli na tom zásluhu mnozí z architektů, sochařů, malířů, kteří vedle své tvůrčí a pedagogické práce nelitovali času ani energie na obětavou službu obecné věci; mezi nimi zejména sochař Stanislav Sucharda, architekt Jan Kotěra, malíři Jan Preisler, Miloš Jiránek, Max Švabinský, grafik a tiskař Jan Štenc - ti především tvořili slavnou zakladatelskou gardu Mánesa. Ale kromě nich se z tohoto pokolení uplatňovala početná řada jmen: z architektů Dušan Jurkovič, Antonín Dryák, Kamil Hilbert, v sochařství zprvu František Bílek a Ladislav Šaloun, pak zejména Josef Mařatka, Bohumil Kafka, Jan Štursa, Otakar Španiel. V malířství v prvním období Josef Schusser, Joža Úprka, František Kaván, K.V.Mašek, později pak profil spolku spoluurčovalo dílo Antonína Slavíčka i jeho o něco mladších druhů Karla Myslbeka a Herberta Masaryka, do konce svého života zůstávali spolku věrni Arnošt Hofbauer, Antonín Hudeček, Bohumil Dvořák. - Mezi grafiky nalézáme jména Vojtěcha Preissiga, Viktora Strettiho, T.F.Šimona, ale také Františka Kupky v satirických cyklech a Adolfa Kašpara v ilustracích.

Rozhodný převrat se odehrál v oblasti výstav. Od roku 1895 je začal pravidelně pořádat též Topičův salón, kde roku 1896 byla péčí S.V.U.Mánes připravena souborná výstava Mikoláše Alše, jež znamenala první a důrazné ocenění jeho díla. Podnícen kladným ohlasem tohoto počinu S.V.U.Mánes rozvinul záhy široce založenou aktivitu, jež do českého výtvarného života vnesla nové a pro další vývoj směrodatné formy výstav výtvarného umění. Počínaje svou první členskou výstavou v Topičově salónu roku 1898 (historickou už v tom, že tu podle K.B.Mádla poprvé v pevném semknutí vystoupila na veřejnost "mladá a nová generace s novými cíli a mladými snahami"), zahájil spolek svou pravidelnou výstavní činnost; ještě na sklonku roku 1898 následovala druhá členská výstava a roku 1900 třetí v prostorách nedlouho existujících Novoměstských výstavních sálů v domě U Štajgrů ve Vodičkově ulici. První výstava spolku "Mánes" v Saloně Topičově byla zahájena dne 6. února 1898. Na uvítanou hostí a k objasnění toho, oč "Mánesu" při pořádání výstavy jde, promluvil starosta St. Sucharda as takto:

Slovutní hosté! … Je tomu deset let, co sdružilo se několik přátel ve spolek Mánes. Uznáváme dobu deseti let za příliš krátkou, než aby vyžadovala nějakého zvláštního jubilea a proto nepořádáme výstavu tu na oslavu desítiletí minulého, ale jako první pokrok činnosti příští. Skrovná výstava tato, která není úplná, poněvadž tak mnohé jméno z nás nemohlo najíti zastoupení pro malé místnosti, a vzhledem k těmto místnostem musili jsme sleviti z požadavků svých, je výstavou čistě naší. Zahajuje výstavu tuto, vzdávám jménem spolku Mánes Vám slovutní hosté nejsrdečnější díky za čest, kterou jste nám přítomností svojí prokázali.

U příležitosti tohoto zahájení dovolte mi, abych jedno ještě podotkl. Súčastnili jsme se po léta výstav v Rudolfíně, co nám však vadilo, byla okolnost, že tam o věcech uměleckých nerozhodovali umělci sami, nýbrž spíše interesenti umění, kteří pro uplatnění práce jednotlivcovy neměli tolik ohledu, jakého v mnohých případech zasluhovala, že tam bylo třeba ponížené žádosti veškerého umělectva českého, aby dosaženo bylo korporativního vystavení českého umění v jediném sálu, že tam umělectvo české jako celek nevyzulo se z onoho ponižujícího utrakvismu, který proň tak je nedůstojným.

Z těchto všech důvodů slíbili jsme si, že přičiníme se ze všech sil svých o založení spolkového domu, spojeného s výstavištěm pro umění české, že pracovati tak budeme na cestě vedoucí k jasné metě samostatnosti umění českého. Toť práce naše pro dobu příští. Víme, že béřeme na se úlohu těžkou, cítíme ale všichni, že přineseme ji v oběť plnou energii svého mládí a doufáme, že tak jako v podniku Volných Směrů podařilo se nám získati pomoc všeho téměř umělectva českého, i v tomto podniku našem příštím dobudeme si přízně těch, kdož s uměním českým cítí, kdož pro osamostatnění jeho dovedou působit.


Roku 1902 pak u příležitosti památné výstavy Augusta Rodina S.V.U.Mánes s přispěním hlavního města Prahy (které dalo k dispozici pozemek) vybudoval podle projektu Jana Kotěry v zeleni na úpatí Kinského zahrady výstavní pavilón. Ač šlo o provizorní dřevěnou stavbu, sloužila až do let první světové války a umožňovala tak nerušenou plynulost rozvětvené činnosti. Výstavy S.V.U.Mánes ustálily u nás pravidlo přísného, kvalitativními měřítky určovaného výběru jurováním, esteticky působivé a architektonicky řešené instalace, slavnostního otvírání vernisáží, reprodukcemi či obšírnějším textem opatřovaného katalogu a využily všech možností ke zvýšení publicity. Svou výstavní činnost zaměřil S.V.U.Mánes jednak k pravidelnému přehlížení kolektivních snah svého členstva na výročních výstavách, jednak k souborným expozicím významných jednotlivců; nebylo však zapomínáno ani na občasné retrospektivy české výtvarné minulosti, jež teprve tehdy začala být soustavněji poznávána a hodnocena zásluhou několika velkých výstavních souborů (počínaje výstavou Josefa Mánesa, jež ovšem nalezla jen skromný ohlas u necelých 2000 návštěvníků - výmluvný doklad, za jak svízelných podmínek byla rozvíjena cílevědomá aktivita, jež přesto přinesla celé české kultuře významné a trvalé výsledky). Obzvláštních zásluh si Spolek výtvarných umělců Mánes vydobyl snahami o sblížení českého umění s Evropou. S pronikáním cizího umění k nám odvažovala se také česká výtvarná tvořivost do světa. Spolku výtvarných umělců Mánes přísluší iniciativní podíl i na organizaci výstav v zahraničí. Také k založení odborného časopisu, věnovaného výhradně otázkám výtvarného umění, musila vzejít iniciativa z řad malířů a sochařů. Rok 1896, kdy vyšlo nákladem S.V.U.Mánes 1.číslo 1. ročníku Volných směrů (dokončeno roku 1897), je významným datem, dokládajícím, že česká výtvarná kultura vyspěla a zesílila natolik, že si mohla vytvořit reprezentativní list. Vydávány svépomocí výtvarných umělců za nemalých hospodářských obětí Volné směry po stránce textové i reprodukční vyrostly v uměleckou revui mezinárodní úrovně, obzíravě komentující výtvarné dění u nás i v cizině. Otázkám architektury, urbanismu, užitého umění a vůbec všem problémům stavebnictví a výtvarné účasti v průmyslu dostalo se od roku 1908 významné tribuny v měsíčníku Styl, spjatému s programovou koncepcí, v teorii i praxi probojovávanou Janem Kotěrou.

F.X.Šalda, 0sobnost a dílo. (Otištěno r. 1902 v V. ročníku Volných směrů.) Jest jedna a nejzákladnější vlastnost uměleckého díla, které se buď vůbec nerozumí nebo zle a zvrhle rozumí v dobách úpadku a sesprosťačení vkusu: cudnost uměleckého díla. Nerozumí se zejména síle uměleckého díla, nerozumí se, v čem je tato entita života, tato mystická sůl vesmíru. Ztratila se neomylná její chuť, neví se, kde je a kde není, kde je pravá a kde její falšovaný surrogát. Nic neprozrazuje a necharakterizuje tak doby úpadku v umění jako to, že si matou sílu se siláctvím. Naprosto nerozumějí a nechápou, jak síla a cudnost uměleckého díla jsou jedno a totéž, jedna a táž podstata nazíraná pod dvojím zorným úhlem, s dvojího hlediska, dvojí slovo pro jednu věc a jeden pojem. Nerozumí se, že síla a jemnost jsou totéž a že nikde nevyskytují se odloučeny, že se doplňují přirozeně a osudně nutně a jsou týž zázrak, táž tvořivost a síla, ale rozvinuty pokaždé v jiný směr: jednou do výše a podruhé do hloubky, jednou odstředivě a po druhé dostředivě, jednou vniterně a po druhé vnějšně. Ale i to je obraz: pravda je, že se v geniovi kryjí a že v každé tříšti jeho díla jsou sloučeny k nerozloučení a že tam, kde se rozpadají, přestává i genius a dílo jeho v těchto partiích klesá... Úpad nové doby nerozumí ani síle, ani jemnosti, ale hlavně nerozumí jich jednotě v geniovi. Jsou udýchané, křečovité a vnějškové. Rozdrobily život, mystickou jeho jednotu, rozrušily jej v mrtvé zlomky a mrtvou tříšť a dusí se nyní a zápasí pod nimi. Doby úpadkové ztratily zření, zření celku, a tím klid a jistotu, radost a hru. Doby úpadkové složily svůj soud z vlastních rukou do cizích, z vnitra ve vnějšek a tím ztratily umění, neboť celé umění je právě v tom a v ničem jiném: v úctě k sobě. Umělec je ztělesněná nejvyšší úcta k sobě, k mysteriu, které nese na svojí hrudi a které nenabízí každému na potkání, které nerozměňuje pro chvíli potřeby, které chová jako skrytý poklad, temnou příčinu a svatý důvod svého bytí - a z něhož dává jen přebytek, úrok, překypělou plnost. Číši tmy, mysteria a hrůzy nese v sobě a žárlivě střeží, aby z ní neulil: žije jí a z ní: co dává ve svém díle, je jen pěna, nejlehčí pěna, pěna kouzla a chvíle, překypělá štědrost, rozmar a milost vteřiny, odpadávající květ, vrchol vlny a vrchol stromu. Lůze zdá se to málo - ale nikdo na světě nemůže dát víc a kdo tvrdí, že dává víc, klame a lže... Nic není snadnějšího než tato cudnost a sebeúcta. Jí jedině nelze se naučit v životě a ona jediná je znak genia a sám jeho základ. V této úžasné sebeúctě, která bere zbožně a pokorně svoje vnitřní možnosti, nic nefalšuje, nic neznásilňuje, nic nepřehání, poněvadž nechce být nikdy divadlem světu a vždycky jen pravdou sobě i hrou sobě zároveň, - v této sebeúctě, která nedovoluje žádné cizí ruce, ani žádnému cizímu zraku dotknout se kořenů bytí, která nenávidí špínu pohledů a špínu zpovědí jako špínu rukou, - v této citlivkové sebeúctě, pro niž není všednosti a všechno je svátek, je ztajený pramen umělcovy síly. Zde je studna pokoje a radosti, z které kdo se napil, nepozná nejistoty shonu ulic, náměstí, krámů a trhů. Proto každý skutečný umělec nese si svůj soud ve vlastní hrudi a svět nepřidá mu k němu nic, jako mu nemůže z něho nic ubrat... Ze všeho nejméně dovede pochopit lůza, že někdo může být tak bohat, až bohatstvím pohrdá, že někdo může být tak pyšný, až se uzavírá, a že někdo dovede si úmyslně obmezit škálu hmoty a prostředků, aby na tomto zúženém poli vyhrál více než jiní na nejrozpjatějším... Ta osudnost člověka, který chce plaše pod zapřenou v šedi projít trhem života a neupozornit na sebe - ale jak by to dovedla pochopit lůza! Ze všeho umění pochopila jen nejfalešnější - herectví, a to žádá od každého umělce, který vstupuje na forum - to jediné, ostatní mi odpouští, poněvadž ostatnímu nerozumí... Nejméně ze všeho chápe mysterium transcendentnosti, osobnost přesáhající svoje dílo. A přece jen tehdy je pravé dílo umělecké, když osobnost tvůrce stojí a dýchá za ním jako věčnost a tma za chvílí, nezměrná a nevyzpytná. Jen tehdy je dílo veliké, když bylo tvořeno z nejvnitřnější nutnosti, pod tlakem, kterému se už nedalo odolat, pro potřebu autora a jen pro ni, pro jeho růst a jeho historii...

Jan Kotěra, O novém umění. (Otištěno ve IV. ročníku Volných směrů r. 1900) Několik thesí o architektuře a uměleckém průmyslu. Dříve než nějaká pravda v hnutí kulturním pevně se ustaví, předcházela již součinnost, obroušení a splynutí jednotlivých myšlének. Pravdu nějaké epochy lze teprve po určitém trvání pohybu pevně poznati a vysloviti. Jestliže tedy nyní, v počátcích hnutí, své myšlénky povím, chci mluviti pouze o thesích; budoucnost ukáže, pokud byly správny. Pravdou rozumím tu v následujících řádcích cíl-ideál časového názoru, jenž se přirozeně, jako na každé odvětví kulturní, přenáší též na umění a ve svém přesmyku také zde jistou změnu způsobí. Určité proudění zdá se tomu nasvědčovati, že se nyní, když již ostatní umění dávno předcházela, také v architektuře takový přesmyk dovršuje.. Abychom si tvoření architektury a spřízněných jí umění ujasnili, analysuji je v tvoření prostoru, - totiž zúčelnění s ohledem k místním poměrům a potřebám (podnebí, kultura, mravy) - v konstrukci prostoru s prostředky, jež máme po ruce (materiál a technické znalosti) - a konečně v okrášlení, zdobení prováděném s citem, jenž v nás žije pro přirozené krásno. Touto analysí nechci ovšem stanoviti pojmy rozlišovací, nýbrž vytknu tím pouze hlediska pro posouzení jednotlivých funkcí tvoření. Tvoření prostoru podléhá změnám tím, že se mění názory životní a mravy, že nové úkoly na umělce naléhají. On pracuje tyto své nové útvary, maje k ruce nové vymoženosti technické a dává jim a jejich ozdobě formu, jak z individuality doby a místa prýští. Účel, konstrukce a místo jsou tedy hybnou silou - forma jejich následkem. Forma vzniká z nich tvůrčím zachycením a formulováním několika velikými individui. Architektonické tvoření má tedy dvě funkce: v první řadě konstruktivní tvoření prostoru, v druhé řadě okrášlení. První je z větší části vědecko-kulturního původu, druhá zase více věcí individuálně vrozené schopnosti. Z toho plyne, že individuím společná část, tvoření prostoru a konstrukce, musí být i důvodem pro nové hnutí, a že jimi nemůže býti jejich tvar a forma ozdoby. První jsou vlastní pravdou, poslední je vyjádřením pravdy. Nový tvar vznikne tudíž z nového účelu, z nové konstrukce přizpůsobené místu. Židle pro benátského dožete a židle pro dnešního dělníka, židle rukou pracovaná a jiná pomocí strojů zrobená nemohou přece míti tutéž mluvu forem. Kolik z nás právě tak myslí, jak málo jich však ve shodě s tím tvoří! A právě takové úplné zbavení se archeologického umění jest první podmínkou každého pokroku. Každé hnutí, jež nemá východiště v účelu, v konstrukci a v místu. nýbrž vznik svůj má ve formě, je utopií... Že nové tvoření prostoru již po dlouhou dobu se vyvinuje, to souvisí - jak všechno ostatní - s naším širokým a přes všechnu hbitost přece jen pozvolným hospodářským rozvojem. Nové úkoly (parlamenty a budovy správní, školy, nádraží a jiné dopravní objekty) vznikají; se změněnými podmínkami životními vzniká nové bydliště a hojně nových užitných předmětů - a to vše má umělec tvořiti, účel s přiměřenými novými prostředky vyjádřiti. A právě pochopení a vyjádření těchto nových úkolů dovršuje se již od decennií a jest prvním důvodem nového - našeho umění. Rovněž prostředky, s kterými tyto nové útvary tvořím, konstrukce, věčné přírodní thema o podpěře a břemeni, nepodléhá náhlému přesmyku, nýbrž vyvinuje se znenáhla zároveň s technickým prokrokem. Nastane přesmyk citu pro stabilitu - krásu proporcí... Přesmyk citu pro stabilitu sice tu byl, minulé období však nedovedlo mu dáti (zase následkem toho, že bralo své východiště z formy) výraz nás uspokojující, - nutilo jej zase do starých tvarů. - A právě v pravdivém vyjádření tohoto citu pro stabilitu, v nelíčeném vyznačení konstrukce vidím druhý důvod nového - našeho umění... Z toho vyplývá, že okrasa zaujme v novém umění pouze jí příslušící funkci: členiti a podporovati jasně konstruktivně vyjádřené masy; že tedy zase bude účelna... Nová forma vezme svůj vznik - tomu provždy tak bylo - v prazdroji všeho krásna - v přírodě a přijme také naši, zcela specielně naši rázovitost, tedy také naše chyby. Na př.: nervosnost a ukvapenost naší doby vštípí také umění svůj příznak. Tím ovšem nechci říci, že, když chci moderně tvořiti, musím tak činiti nervosně a chvatně; neboť právě v poznání svých chyb a v zápase proti nim povznáším sebe a s sebou též své umění. Lokálnost (místní ráz) vzniku umění a osobnost umělcova dávají formě charakterisující přízvuk. - Stejná úroveň vzdělání - ta společná kultura většiny národů v nynější době a tudíž také tytéž hybné důvody nového umění vylučují, že by se v některém národu mohlo vyvinout jemu naprosto vlastní umění. - Důvody a proto též tvary budou stejny, jen způsob výrazu ponese právě národní ráz. Chtít národní umění probuditi toliko na základě tradice kopiemi a novými kombinacemi je právě - tak jako každé vycházení z formy - utopií, a taková snaha bude míti provždy charakter diletantismu z formy své východiště beroucího...


Vzrůstající zájem o výtvarné umění lze doložit množícím se vydáváním uměleckých monografií, věnovaných významným zjevům minulosti i přítomnosti. Trojsvazkové dílo Mikoláše Alše, jež S.V.U.Mánes roku 1896 vydal svému starostovi na protest proti jeho zneuznání, bylo tu první vlaštovkou ohlašující jaro. Pevnou a cílevědomou programovou páteří vyznačovala se publikační aktivita S.V.U.Mánes. Vedle knihovny Výtvarné zjevy vyryla hlubokou brázdu kriticko-teoretická knižnice Dráhy a cíle, zahájená roku 1905 Boji o zítřek F.X.Šaldy; dlužno se zmínit i o vzorně koncipované a dokonale vypravené edici životopisných monografií Zlatoroh, od roku 1909 vydávané redakcí Maxe Švabinského. Rok 1905 je mezníkem nového údobí. Ve vývoji výtvarné kultury sehrála důležitou úlohu souborná výstavy Edvarda Muncha v pavilónu Mánesa, jež přispěla k vyhrocení sporů mezi starým a novým uměním. Členské výstavy S.V.U.Mánes ani stránky Volných směrů nezůstávaly uzavřeny snahám nejmladších, jejichž usilování s porozuměním sledovali zejména Jan Preisler a Miloš Jiránek. V letech 1908-1913 se na členských výstavách podílel Otakar Kubín, v letech 1909 a 1911 spolu s ním také Emil Filla, Vincenc Beneš, Bohumil Kubišta (jenž se účastní též na výstavě roku 1913); jejich obrazy začaly být též reprodukovány ve spolkovém časopisu, na nějž mladí měli načas vliv. Ale vyostřující se generační a názorová roztržka roku 1911 vedla k odchodu části mladých z Mánesa a k založení Skupiny výtvarných umělců s časopisem Umělecký měsíčník; obdobně jako v S.V.U.Mánes i zde se uplatňovaly snahy o komplexní pochopení výtvarné kultury. První světová válka příkře a naráz přerušila slibný rozvoj českého moderního umění v upevňované mezinárodní spolupráci; jednotlivci z členů se podílejí na zahraničním odboji (František Kupka, Vojtěch Preissig, Emil Filla, Otto Gutfreund). Roku 1917 pak končí činnost Skupiny výtvarných umělců, jejíž členové se povětšinou navracejí zpět do Mánesa. Mnozí z nich pak, jako představitelé generace českého expresionismu a kubismu, svou tehdejší i pozdější aktivitou se stávají oporou spolkovému usilování. Vedle už připomenutých jmen lze tu z architektů uvést zvláště Josefa Gočára, Josefa Chochola, Pavla Janáka a Otakara Novotného; z malířů na nedlouhý čas Josefa Čapka, v nepřetržitém působení pak Václava Špálu, Antonína Procházku, Alfreda Justitze a mnohé další; mezi kreslíři se uplatňovali především V.H.Brunner, Zdeněk Kratochvíl, František Kysela, Josef Lada, z grafiků Jan Konůpek a Antonín Majer, v oblasti užitého umění Jaroslav Horejc a j. V letech první světové války samozřejmě ochabla výstavní činnost (roku 1916 se S.V.U.Mánes přihlásil k svým předčasně zemřelým členům Karlu Myslbekovi, Herbertu Masarykovi a Jindřichu Pruchovi). Až na výjimky v edici Zlatoroh přestaly se vydávat publikace; toliko na stránkách XVIII. a zčásti XIX. ročníku Volných směrů se zrcadlila podvázaná aktivita spolku. Trvalo nějaký čas, než po 28. říjnu 1918 se S.V.U.Mánes konsolidoval, v organickém navázání na předchozí léta, přitom v pochopení možností, jež přinášel nový čas. Složení členských řad je v průběhu dvacátých a třicátých let tvořeno třemi generačními vrstvami. Do čela S.V.U.Mánes se však dostávají představitelé generace expresionismu a kubismu. A je příznačné, že se nyní předsedy spolku stávají architekti: Otakar Novotný v letech 1920-1931, od roku 1932 Josef Gočár; spolu s nimi tu působí též Pavel Janák a Josef Chochol. Do své předčasné smrti byl členem Mánesa největší a takřka jediný sochař této generace Otto Gutfreund. Obzvláště silně je však zastoupeno malířství: především Emil Filla (jemuž od poloviny dvacátých let připadá vzrůstající, v lecčems směrodatný vliv na programovou orientaci spolku), spolu s ním Václav Špála, Vincenc Beneš, Antontín Procházka; jejich obrazy určují povahu a rozpětí členských výstav. Ke slovu se dostávají též proudy reálně orientované, jak svědčí pravidelná účast obrazů Vratislava Nechleby a Otakara Nejedlého. Přitom v průběhu let členské výstavy obrážejí nástup nové generace, narozené v posledním desetiletí XIX. věku či kolem roku 1900 a přihlašují se ke slovu v letech po první světové válce. Jsou tu zastoupeni vůdčí představitelé české architektonické avantgardy: Jaroslav Fragner, Bedřich Feuerstein, Bohuslav Fuchs, F.L.Gahura, Josef Havlíček, Karel Honzík, Evžen Linhart a další. Spolu s nimi se na práci S.V.U.Mánes podílejí nejvýznamnější z tvůrců české plastiky dvacátých a třicátých let: Karel Dvořák a Břetislav Benda, Karel Pokorný a Jan Lauda, Bedřich Stefan, Vincenc Makovský, Josef Wagner - jak široký rozsah vidění i výrazových prostředků, od strohého realismu k imaginativně rozvolněným představám! A také v tomto pokolení poutá bohatství malby, která je tu zastoupena ve spletitém a názorově odrůzněném panoramatu tvůrčích tendencí, určujících vývoj v průběhu dvacátých a třicátých let. Zprvu se tu načas uplatňovaly snahy o sociální umění, jak je představovali malíři Miloslav Holý, Karel Holan, Pravoslav Kotík a sochař Karel Kotrba, kteří však nedlouho po společné výstavě roku 1927 opustili spolek. Od mladosti patřili k členům S.V.U.Mánes malíři z okruhu speciální krajinářské školy prof. Otakara Nejedlého na Akademii výtvarných umění: Bedřich Piskač, Josef Hubáček, Jan Slavíček. Obzvláštní místo si pak vydobyli někdejší podílníci Devětsilu, či malíři hlásící se k tvůrčím tendencím avantgardy (jak ji od počátku třicátých let představoval surrealismus): František Muzika, Jindřich Štýrský, Toyen, František Janoušek. Přitom v průběhu třicátých let se hojně uplatňovali umělci rozvíjející tradici čisté malby, u níž reálné zkušenosti viděného světa i děje účastně prožívané doby jsou transponovány do svébytného řádu tvarů a barev, prostorů a světel; lze tu připomenout zejména Jana Baucha, v oblasti krajinomalby Jaroslava Gruse, Bohumíra Dvorského, Miloše Malinu, v oblasti figurální malby Vladimíra Sychru, Richarda Wiesnera - všechny ostatní, kteří v polovině třicátých let spolutvořili plnost a rozpětí členských výstav. Činnost S.V.U.Mánes dávala slovo také kreslířům - karikaturistům - Antonínu Pelcovi, Františku Bidlovi, Adolfu Hoffmeisterovi, Josefu Novákovi; ne náhodou se právě na půdě spolku roku 1934 uskutečnila mezinárodní výstava karikatury a humoru, jež byla bojovou složkou utvářející se protifašistické fronty. - Z grafiků byli načas členy spolku Vladimír Silovský a Jan Rambousek. Výstavní aktivita S.V.U.Mánes vedle pravidelných členských přehlídek soustřeďovala se netoliko k souborům čelných představitelů tří generací Mánesa (v průběhu dvacátých let zejména Jan Preisler, Antonín Slavíček, Max Švabinský, Miloš Jiránek, Jan Kotěra, Jan Štursa, Antonín Procházka, Václav Špála, Otto Gutfreund aj.); v duchu dosavadní tradice se tu často dávalo slovo zahraničnímu umění (nejčastěji francouzskému, zvláště na výstavě XIX. a XX. století roku 1923, z níž některá díla byla zakoupena československým státem). Trvalých zásluh si S.V.U.Mánes vydobyl také pravidelnými retrospektivami českého umění XIX. století (počínaje roku 1920 jubilejní výstavou Josefa Mánesa, věnoval pozornost Adolfu Kosárkovi, Karlu Purkyně, Soběslavu Pinkasovi, Viktoru Barvitiovi, Antonínu Chittussimu aj.). Mezníkem rozvětvené aktivity S.V.U.Mánes se pak roku 1930 stalo slavnostní otevření nové spolkové budovy, podle projektu Otakara Novotného vzniklé na místě Šítkovských mlýnů na břehu Vltavy; dodnes patří k nekrásnějším dokladům funkcionalistické architektury u nás i v Evropě, nadto se stala symbolem moderních tvůrčích snah. V prostorách nových výstavních sálů bylo pak možno - počínaje velkoryse koncipovanou výstavou 100 let českého výtvarného umění v roce 1930 - rozvinout cílevědomou výstavní činnost, seznamující s profily vůdčích osobností spolku (Emil Filla, Vincenc Beneš, Antonín Procházka, Václav Špála, Bedřich Feuerstein), všímat si nových a aktuálních tvůrčích tendencí (Poezie 1932, Česká surrealistická skupina 1935 aj.), nadále se seznamovat se zahraničním uměním (z Francie, SSSR aj.), navracet se k hodnotám domácí minulosti (například k padesátému výročí Národního divadla). Vrcholem této aktivity byly nepochybně tři výstavy, jimiž S.V.U.Mánes roku 1937 oslavoval 50. výročí svého založení: Od Maneta k dnešku, 50 let Mánesa, Dnešní Mánes.

Projev prof.arch.O.Novotného, předsedy Mánesa na mimořádné valné schůzi Mánesa 30.10.1930 Pane předsedo stavební komise, vy se členy a poradci této stavební komise vybudovali jste nám stavbu a odevzdáváte nám, co bylo nám nejpotřebnějšího: dáváte nám domov! Při první schůzi Mánesa v novém sídle vzpomeňme nejprve těch, kteří se nedočkali této chvíle, ale kteří mají zajisté svůj nezměrný duchovní podíl na tom, že Mánes dopracoval se významu, který mu umožnil tento podnik. Proto i v této slavné a šťastné chvíli pamatuje s oddaností a láskou svých zemřelých členů. Máme tedy domov; bude nyní daší úlohou naplnit jej duchem a životem. A tato úloha nebude nikterak lehká. Vždyť význam této stavby může býti stejně lehko přeceňován jako také nedoceňován. Přeceňování mohlo by vésti k oslabení vůle k práci a tvoření. Podceňování mohlo by pak podlomiti základy družnosti a solidarity, bez kterých žádná kulturní práce není možná. Bude tedy nutno především jasného rozumu, rozvahy a klidu. Bude nutno řídit naši činnost tak, aby nepodlehla ani sentimentalitě ani vášni. To znamená pracovat sice někdy tvrdě, ale vždycky otevřeně, poctivě a čestně. Uvědomme si také, kolik nových úkolů nás v této budově čeká, že svět bude pozorovati těmi velkými okny, jaký život vládne uvnitř v těch světlých prostorách, a že bude zkoumati, bude-li vždy takový, aby české výtvarné umění tudy procházelo, rostlo a zde žilo. Po těchto úvahách přijímám s jistým rozechvěním z rukou stavební komise její dílo. Vidím, jak nesmírně vzrostla naše zodpovědnost za naši práci. Ale bude-li tato práce řízena takovou láskou a s takovým nadšením, s jakým tato stavba byla vybudována, pak můžeme býti klidní. Pane předsedo stavební komise, pánové členové její a poradci, S.V.U.Mánes děkuje vám mými ústy za vaše dílo. Oplatíme vám vaši práci a vaše starosti svou oddaností a svou vděčností. Nemohu vám také ani dost vroucně poděkovati za to, že přičinili jste se o to, aby budova svým stavebním programem byla schopna živiti se sama, aby tak spolek zbaven byl starostí o její udržování. Doufáme pevně, že se to vždycky podaří a že spolek v jejích místnostech najde možnost dalšího svého rozvoje a rozmachu, nezatěžován jsa starostmi hospodářskými. Prosím vás, pánové, jménem celého spolku, neopouštějte nás, dokud po každé stránce stavba zcela nebude hotova a zabezpečena. Za S.V.U.Mánes přijímám, pane předsedo, z tvých rukou tuto budovu a odevzdávám ji do správy zvolenému kuratoriu. Staré přísloví praví: "Dej bůh štěstí domu tomu, vystavěl jsem, nevím komu." Opravdu nevíme, kdo po nás přijde, ale věříme, že budou takoví, kteří budou stejně dbáti nejvyšších zájmů uměleckých, jak my o to se snažíme, seč jsme.


Zrcadlem spolkové aktivity, ale nadto též svědectvím dobových snah a náhledů v oblasti výtvarného umění jsou nadále jednotlivé ročníky Volných směrů. Staly se významnou revuí, znale a pohotově, přitom kriticky sledující celou šířku problematiky moderní výtvarné kultury; netoliko se zřetelem ke specifičnosti jejích jednotlivých odvětví, ale také v důrazu na společenskou úlohu umění. Stránky časopisu byly otevřeny pokrokovým náhledům a proudům, osobnostem i realizacím Evropy a světa - vpravdě mezinárodní spolupráci. Ve směru předznamenaném generací devadesátých let pokračovalo se také v ediční činnosti; soustavněji v tradiční knižnici Zlatoroh, věnované vůdčím zjevům českého kulturního a veřejného života minulosti, jen ojediněle v edici Dráhy a cíle (kde byly vydány teoretické úvahy Františka Kupky), několik významných publikací vyšlo v edici Výtvarné zjevy. Od roku 1929 pak v nově založené edici Knihy Mánesa byla věnována pozornost netoliko problematice výtvarného umění, ale též vrcholným hodnotám moderní filozofie a literatury. Přitom nelze opomenout podíl S.V.U.Mánes na vydání I. dílu Dějepisu výtvarného umění v Čechách roku 1931 a na edici Prameny, která začala vycházet z podnětu spolku, s využíváním bohaté zásoby štočků z Volných směrů a výstavních katalogů. Význam S.V.U.Mánes v celé české kultuře není určován toliko komplexním pojetím výtvarné tvorby (v sounáležitosti volného a užitého umění s architekturou) a vysokou náročností uplatňovaných měřítek. V prostorách nové budovy se uskutečňovaly akce, dotvrzující vzájemné vztahy jednotlivých tvůrčích oblastí. Několikrát se tu ke slovu dostala fotografie, jejíž nejvýznamnější představitelé byli ostatně členy fotografické sekce spolku (Jaromír Funke, Josef Sudek, Jiří Lehovec, Karel Plicka, z teoretiků Lubomír Linhart aj.). V průběhu třicátých let se tu pořádaly koncerty moderní hudby, zásluhou hudební skupiny (kterou tvořili František Bartoš, Pavel Bořkovec, Václav Holzknecht, Jaroslav Ježek, Iša Krejčí). Pro aktivitu spolku měla velký význam spolupráce historiků umění a výtvarných kritiků, kteří jako mimořádní členové pracovali ve výboru i v porotách, zejména pak v časopisech a na publikacích teoretického zaměření. Shledáváme se tu s řadou osobností v čele s Vincencem Kramářem, Antonínem Matějčkem, Jaromírem Pečírkou, Vladimírem Novotným, Kamilem Novotným, Václavem Nebeským, načas s V.V.Štechem, také s Josefem Cibulkou, Janem Květem, Zdeňkem Wirthem. Přitom při oslavách 50. výročí S.V.U.Mánes se poznovu mohlo připomenout, že mezi zahraničními členy spolku - z nichž někteří se zúčastňovali členských výstav - jsou velká jména evropského umění XX. století: z malířů Pablo Picasso, Georges Braque, Edvard Munch, ze sochařů Auguste Rodin, E.A.Bourdelle, Aristide Maillol, Charles Despiau, z architektů H. van de Velde, F.L. Wright, Josip Plečnik, A.Perret, L. Corbusier aj. Také v tomto ohledu S.V.U.Mánes naplňuje tradici našeho umění, které vždy toužilo souřazovat domácí i zahraniční hodnoty. V údobí třicátých let, kdy umělecká tvorba všech odvětví se odvrací od úzce autonomizovaných problémů formální stavby a v intenzivním prožívání dramatické doby si uvědomuje své aktivní společenské poslání a životní platnost, stává se S.V.U. Mánes střediskem pokrokových myšlenek, sjednocujících jednotlivé tvůrčí oblasti povědomím společné odpovědnosti při obraně hodnot pokroku a lidskosti. To dokládají jména vědců, spisovatelů, režisérů, herců, kteří byli mimořádnými členy spolku (lze z nich připomenout alespoň Otokara Fischera, Václava Tilleho, Jana Mukařovského nebo Vladislava Vančuru, Josefa Horu, Vítězslava Nezvala, Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Viléma Závadu, okruh Divadla E.F.Buriana, Jiřího Frejku, Jindřicha Honzla, Václava Vydru, Eduarda Kohouta, Leopoldu Dostalovou). Všichni, kteří spolu s výtvarnými umělci - a také s historiky umění a hudebními skladateli v S.V.U.Mánes sdruženými - spolutvořili velké a obdivuhodné údobí československé kultury. Řeč přednesená předsedou S.V.U.Mánes arch. Josefem Gočárem na smuteční schůzi 16.září 1937 věnované památce PRESIDENTA - OSVOBODITELE T.G.MASARYKA Dne 14. září tohoto roku zemřel president-Osvoboditel, Tomáš Garrigue Masaryk, čestný člen našeho spolku. Odešel, neboť nelze nakonec než uposlechnouti smrti. Už nepřijde nikdy mezi nás. Už jej nikdy neuvidíme.

Z jednatelské zprávy S.V.U.Mánes za léta 1938 a 1939 Dnes, kdy kultura českého národa je naším nejdražším statkem, je poslání Mánesa významnější, než tomu bylo dosud. Ti, kteří z vůle členstva vedli Mánes v těchto dobách, snažili se, seč mohli, zůstat věrni jeho uměleckým cílům a dnes vám všem skládají účty z této práce... Nesmíme ochabnout ve své činnosti, chceme ji prohloubit, chceme připomínat české veřejnosti nesmírný dar posily a krásy, které dává výtvarné umění člověku... Žijeme v dobách bouří a válek, žijeme ve chvílích úzkosti, ale povyšujeme nad to vědomí neocenitelných statků uměleckých, které oblažuje a vysvobozuje duše všech lidí dobré vůle z každého utrpení. Při své činnosti bdíme stále nad vším, co ohrožuje existenci spolku a jeho budovu. Činíme to proto, že chceme svým nástupcům odevzdat spolek tak, jak jsme jej přijali.

Z jednatelské zprávy za rok 1940 Podle plánu ještě z konce roku 1937 byla v r. 1940 otevřena škola kreslení a malování, která nese jméno Vladimíra Sychry, jenž je jejím ředitelem. Výbor i presidium spolku se snažily udržet spolkovou činnost i v této mimořádné době na výši odpovídající tradici Mánesa, který - dnes konsolidovanější než kdykoliv jindy - jest si vědom svého národního poslání.

Po osvobození Československa S.V.U.Mánes - v souladu se zkušenostmi okupace a války - navázal na své pokrokové snahy 20. a 30. let. Dotvrzuje to bohatě rozvinutý výstavní program, který dává často slovo jednotlivcům z řad nastupujícího pokolení. Jeho rozlohu pak poprvé v uvážené a velkoryse založené přehlídce umožnila obhlédnout výstava Generace Mánesa 1939-1947. Představili se zde všichni, jejichž obrazy a sochy si už vybojovaly zastoupení v rámci členských výstav, nyní se tu ozřejmilo, jak společné generační usilování předpokládá názorovou šířku a výrazové bohatství. Jejich výstavu uváděl obsažným úvodem v katalogu Emil Filla. Emil Filla, GENERACE - duben 1947 ...Každá generace zakládá chtě nechtě novou tradici a novou posloupnost v proudu svých otců a dědů. Každá generace přehazuje hodnoty a tříbí své záměry novým nastolením hierarchie hodnot a tím hledí si ujasnit své poslání. Ale nejvíc získává přece jen nikoliv svým chtěním a svým generálním úklidem, nýbrž jedině činem a kladným dílem. Mánes vzniká odbojem, můžeme tak dnes říci, proti tradici mnichovské malby. Proti atelierovým naturalistům bojují naši impresionisté a boj Osmy - vedle tehdy rozmáhajícího se dekorativismu a opisu náhodného výřezu či úseku přírody - je bojem za svobodu umění a svobodu života. Tento boj nemůže býti dobojován u nás jednou generací a každá příští generace - i tato mladá válečná generace Mánesa - bojuje tento boj v umění jako boj o svobodu člověka. Jest třeba jen jí dopřát pohody a zrání - protivenství a vnější odpor v nynější době dodá jí nadšení, odolnost a vytrvalost.


Tak se v řadách S.V.U.Mánes sešli velmi mnozí z malířů a sochařů, jimž nyní připadla značná míra odpovědnosti za vývoj českého umění v novém dějinném údobí: z někdejších členů skupiny Sedm v říjnu, zdůrazňujících humanistický smysl umění, Václav Hejna, Josef Liesler, Arnošt Paderlík, František Jiroudek; z okruhu malířů imaginativního založení, kteří tvořili skupinu Ra, Bohdan Lacina, Josef Istler, Václav Tikal, Václav Zykmund; z malířů spoléhajících na individuální program zejména Karel Černý, Adolf Zábranský, Zdeněk Sklenář, Ota Janeček; přitom se k aktivní účasti na činnosti spolku přihlásili i slovenští umělci: Ladislav Guderna, Vincent Hložník, Eugen Nevan. Někteří se představovali na členských výstavách již v předchozích letech: Stanislav Ježek, Václav Koutský, Vilém Plocek; někteří byli za členy S.V.U.Mánes přijímáni po roce 1945: Jaroslav Paur a další. Také v sochařství se projevil nástup nové generace v tvorbě Jana Kavana, Jana Kodeta, Josefa Malejovského, Václava Markupa, Aloise Sopra, Jindřicha Wielguse. Kontinuita tradice, jež sjednocovala dosavadní historii S.V.U.Mánes, byla šťastně navázána; mladí umělci tvořivě zhodnocovali dědictví minulosti ve vlastním pohledu a výrazu. O nových programových záměrech i o rozšiřování členských řad svědčí také stránky Volných směrů Avšak Mnichovem a okupací vnucený diktátorský režim se v r. 1945 jen převlékl do jiného pseudorevolučního kabátu a demokracií nespoutaná státní byrokracie, zneužívající naivity, senility, hříchů protektorátní kolaborace a další kriminality, zaútočila na demokraticky zbudovanou svéprávnost spolku nanovo. A tak pro S.V.U.Mánes válka neskončila rokem 1945. - Mánesáci nadále žili "ve chvílích úzkosti, které jim nedopřály oddechu", tak potřebného k uvážlivé rekapitulaci minulého šestiletí, k regeneraci sil a k odvyknutí "věcem, na něž jsme nebývali zvyklí". Pro členy výboru bylo stále nesnadnější plnit předsevzetí z jara roku 1940: "Při své činnosti bdíme nad vším, co ohrožuje existenci spolku a jeho budovu. Činíme to, protože chceme svým nástupcům odevzdati spolek tak, jak jsme jej přijali".

Z jednatelské zprávy z 8.5.1947 Ministerstvo informací projevilo zájem o pronájem některých prostor v naší budově pro své účely. Ministerstvo hodlá vybudovati v těchto místnostech středisko zahraničních návštěvníků. Úvod pokladní zprávy z 28.4.1949 Vzhledem k únorovým událostem v r. 1948 a na základě příkazu ÚAV NF bylo až do odvolání doporučeno nekonat valné hromady spolku. Ideovou a hospodářskou činností byly pověřeny akční výbory jednotlivých spolků. Tento fakt způsobil, že připravovaná valná hromada S.V.U. Mánes byla oddálena a bilance za správní rok 1947 nemohla býti schválena valnou hromadou, jak stanovy spolku vyžadují.


Bohatými zkušenostmi poučené vedení spolku chytře, pružně a dlouho odolávalo nátlaku. Dobrovolně se nevzdalo ani po r. 1948, kdy organizace výtvarníků byly sloučeny v "jednotnou zájmovou organizaci" - Svaz čsl. výtvarných umělců. Nevzdalo se ani po vydání zákona "O dobrovolných organizacích lidu" z r. 1951, kterým zanikla většina spolků. Bohužel, byrokracie se naučila dosahovat svých cílů glajchšaltujícími "reorganizacemi". Přitom jí pomáhala veřejnost - oběť ohlupující psychologie falešného rovnostářství. Nejdříve zreorganizovala "Svaz" teritoriálně a spolek proměnila v tzv. III. krajské středisko - S.V.U. Mánes. Do jednoho stáda zahnané výtvarníky pak r. 1956 rozdělila na profesně členěné struktury a oddělila od nich architekty, jejichž "Svaz" se osamostatnil. Zbýval poslední administrativní úder. I jemu se však vedení spolku vzepřelo. Dne 3.3.1956 ÚNV hl.m.Prahy rozpustil S.V.U.Mánes. Likvidátorem práv a závazků rozpuštěného spolku ustanovil Český fond výtvarných umění. O dva dny později se stal spolek obětí policejní šťáry, proti níž 6.3. předseda spolku arch. Jaroslav Fragner ostře písemně protestoval u tehdejšího ministra kultury Lad. Štolla, který na protest neodpověděl.

Vážený soudruhu ministře, dne 5. března byl se strany Ústředního národního výboru hl.m. Prahy proveden přepadový administrativní zákrok za účelem rozpuštění a likvidace Spolku výtvarných umělců Mánes. Je politováníhodné, že historický akt, který měl být nesen hlubokou vděčností společnosti za to, že pokrokoví a vlastenečtí umělci "Mánesa" vlastním zakladatelským úsilím, nadšením a uměním vytvořili a až po naše dny uchovali jedinečné hodnoty národní kultury, se zvrhl v policejní opatření, jakého se používá vůči záškodnickým organizacím. Je politováníhodné, že historické kulturní transformaci, předsevzaté v dobré víře v rozkvět a rozvoj národního života, ku které mělo být přikročeno s nejvyšším taktem a mravní vyspělostí, byly nekvalifikovanými činiteli vnuceny postupy, které vzbuzují odpor a které - kdyby jim nebylo čeleno - by mohly vyústiti v plenění soustředěného dědictví "Mánesa", jehož zakladatelem a prvním starostou byl Mikoláš Aleš. Protože takovýto postup je v rozporu se zájmy státu, vyslovuji za všechny pokrokové umělce nesouhlas s hrubým, politicky škodlivým a nedůstojným počinem. Žádáme Vás naléhavě, vážený soudruhu ministře, o bezodkladné zakročení, aby bylo zabráněno dalším neblahým důsledkům nerozvážně probíhající akce. Jaroslav F r a g n e r předseda Spolku výtvarných umělců Mánes


Ke 100. výročí vzniku S.V.U.Mánes byla v r. 1987 uspořádána ve spolkovém domě rozsáhlá exposice o dějinách i činnosti spolku a uměleckých snahách jeho čtyř členských generací. Autorem koncepce výstavy a k ní vydaného katalogu byl tehdejší ředitel Národní galerie, akademik Jiří Kotalík. Slavnostní vernisáže výstavy se zúčastnili tehdy žijící Mánesáci. S výjimkou dvou se titíž živí Mánesáci sešli v listopadu 1990, aby "vstoupivše do svých stanov pokračovali ve své spolkové činnosti", což - jak káže zákon - oznámili ministerstvu vnitra ČR. Tímto postupem a touto formulací znovu vyjádřili, že S.V.U.Mánes se nikdy nepovažoval za zrušený. Neboť o zániku spolku dle článku 20 jeho stanov mohlo rozhodnout pouze valné shromáždění tříčtvrtinovou většinou hlasů za přítomnosti nejméně tří pětin všech členů, na což v zápisu z května 1956 upozornil likvidátory spolku jeho tehdejší předseda prof.ing.arch. Jaroslav Fragner.