Spolek Mánes byl založen 27. dubna 1887 mladými, vlastenecky smýšlejícími umělci. Mánesovo jméno v názvu spolku bylo nejlepší volbou, symbolizovalo vše, co spojuje tradici a pokrok, vlastenectví, svobodu, čest a poctivé dílo, světový rozhled. Volba prvního starosty spolku nebyla náhodná. Byl to Mikoláš Aleš, který svým dílem navázal na odkaz Josefa Mánesa ve všech výtvarných i národních pohledech a rozvinul je.
Spolek chtěl především tvořit, vystavovat a veřejně působit. To byl důvod, proč problematiku výstavních sálů intenzivně vnímal od samotného založení. Uměleckou nezávislost mohly zajistit pouze vlastní prostory.
První výstavní pavilon mánesáci postavili již v roce 1902 u příležitosti výstavy A. Rodina v Kinského zahradě. Slavné výstavy následovaly: Moderní francouzské umění 1902, Worpswede 1903, E. Munch 1905, Francouzští impresionisté 1907, E. Bernard 1909, E. A. Bourdelle 1909, A. Slavíček 1910... Ač šlo o provizorní dřevěnou stavbu, sloužila až do let I. světové války a přispěla k cílevědomé činnosti spolku.
V roce 1921 zahájila svou činnost „Síň Mánesa“, postavená podle návrhu J. Gočára ve dvoře domu ve Vodičkově ulici (stržena 1928).
Spolková budova Mánesa na Vltavě byla otevřena 30. října 1930 výstavou „Sto let českého umění“.
Komu Spolek výtvarných umělců Mánes budovu postavil? A proč?
Zde jsou slova z projevu O. Novotného, předsedy Mánesa, autora spolkové budovy, z 30. října 1930. „ [...] Máme tedy domov, bude nyní další úlohou naplnit jej duchem a životem. A tato úloha nebude nikterak lehká. Vždyť význam této stavby může býti stejně lehko přeceňován jako také nedoceňován. To znamená pracovat sic někdy tvrdě, ale vždycky otevřeně, poctivě a čestně. Uvědomme si také, kolik nových úkolů nás v této budově čeká, že svět bude pozorovati těmi velkými okny, jaký život vládne uvnitř v těch světlých prostorách, a že bude zkoumati, bude-li vždy takový, aby české výtvarné umění tudy procházelo, rostlo a zde žilo. Nemohu Vám také ani dost vroucně poděkovati za to, že přičinili jste se o to, aby budova svým stavebním programem byla schopna živiti se sama, aby tak spolek zbaven byl starostí o její udržování. Doufáme pevně, že se to vždycky podaří a že spolek v jejich místnostech najde možnost dalšího svého rozvoje a rozmachu, nezatěžován jsa starostmi hospodářskými. [...] Staré přísloví praví: Dej Bůh štěstí domu tomu, vystavěl jsem, nevím komu. Opravdu nevíme, kdo po nás přijde, ale věříme, že budou takoví, kteří budou stejně dbáti nejvyšších zájmů uměleckých, jak my o to se snažíme, seč jsme.“
Na podzim 1934, v průběhu členské výstavy, vytloukli okna Mánesa zfanatizovaní studenti, které jejich duchovní učitelé a vůdci přesvědčili, že je spolek protinárodní bašta bolševismu a židozednářství.
V roce 1937 oslavil spolek 50. výročí vzniku významnými výstavami (Od Maneta k dnešku, 50. let Mánesa, Dnešní Mánes) a připomenul slavná světová jména svých členů A. Rodin, E. Munch, E. A. Bourdelle, A. Maillol, Ch. Despiau, P. Picasso, G. Braque, H. van de Velde, F. C. Wright, J. Plečnik, A. Perret, Le Corbusier aj. Oslavy byly přerušeny smrtí T. G. M., čestného člena S. V. U. Mánes.
Události Mnichova a hitlerovská okupace do základů ohrozily českou kulturu i spolek, jehož rozvoj byl násilně přerušen.
Po osvobození Československa období klidu netrvalo dlouho. V roce 1947 naznačily nově se šikující síly sloužící cizímu pánu, jak se k Mánesu zachovají. Útoky na spolek sílily podobně jako před pár lety za nacismu.
Nový „lidový“ režim se de nitivně s S. V. U. Mánes vypořádal, dne 3. 3. 1956. ÚNV hl. města Prahy protiprávně rozpustil spolek. Likvidátorem práv a závazků byl ustanoven Český fond výtvarných umění.
V listopadu 1990 se sešlo 20 mánesáků, kteří byli členy spolku před událostmi roku 1956, aby „vstoupivše do svých stanov pokračovali ve své spolkové činnosti“. Touto formulací znovu vyjádřili, že spolek nebyl nikdy zrušen, neboť o jeho zániku mohou rozhodnout pouze členové, nikoliv politická zvůle nových kulturtrégrů.
S. V. U. Mánes požádal ČFVU o vrácení spolkové budovy. Žádost nebyla vyslyšena. Na začátku vleklé soudní pře byl rozsudek Obv. soudu pro Prahu 1 z 18. 10. 1993, který ve svém zdůvodnění užívá stalinské argumentace a vysvětluje,
že S. V. U. Mánes právě proto, že výstavbě socialismu neprospíval, byl oprávněně zakázán. Soudní tahanice se vlekly až do roku 2003, kdy Ústavní soud za celou pří udělal tečku a mimo jiné konstatoval: [...] nezpochybňuje, že ve vztahu k původnímu vlastníku předmětných nemovitostí se aplikací příslušných předpisů, v jejichž důsledku došlo k rozpuštění spolku a přechodu vlastnického práva, stala křivda [...]
Dům vrácen spolku nebyl! Křivda zůstala křivdou!
S. V. U. Mánes si spolkovou budovu postavil v roce 1930. V roce 1956 byla tato budova ukradena státem. V roce 2003 byl tento fakt posvěcen Ústavním soudem.
Existence S. V. U. Mánes je systematicky zamlčována, křivena a zkreslována. Spolek vadil některým v masarykovské republice, vadil druhé republice, nacistům, komunistům a vadí i dnes.
Od roku 1990 spolek připravil na 200 výstav a má bohatou ediční činnost, přestože utrpěl ztráty a křivdy, které zkomplikovaly jeho existenci.
V roce 2015 uspořádal s SPH velkolepou výstavu „Má vlast“ v Jízdárně Pražského hradu. Letos na podzim na tuto úspěšnou spolupráci naváže novou výstavou „Světlo v obraze – český impresionismus“.
Opravdu spolek neexistuje? Komu vyhovuje mlčení o slavném spolku Mánes? Mrtvému tělu staří Čechové říkali mrcha. Tělo bez duše.
O spolkovou budovu se začínají rvát dravci, je jedno, kdo ji urve! Tahají se o mrtvé tělo, o krásnou budovu na Vltavě, která ztratila ducha.
Spolkový dům Mánes ožije tehdy, když se tělu vrátí jeho původní duše, když se tělu vdechne život. Sebekrásnější tělo bez duše je mrtvé.
S křivdou sledujeme, jak se supi rvou o tělo, a víme, že takto získaná kořist je bezcenná.
Počkáme, co přinese zítřek, jaké korouhve heroldi ponesou, protože mnoho bitev bylo a je vedeno pod falešnou vlajkou.
Akad. mal. Ivan Exner předseda S. V. U. Mánes
V Praze 23. 8. 2017
SPOLEK VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ MÁNES • SPÁLENÁ 82/4, 110 00 PRAHA 1