Mezníkem rozvětvené aktivity S. V. U. Mánes se roku 1930 stalo slavnostní otevření nové spolkové budovy, podle projektu Otakara Novotného vzniklé na místě Šítkovských mlýnů na břehu Vltavy; dodnes patří k nekrásnějším dokladům funkcionalistické architektury u nás i v Evropě, nadto se stala symbolem moderních tvůrčích snah. V prostorách nových výstavních sálů bylo pak možno - počínaje velkoryse koncipovanou výstavou 100 let českého výtvarného umění v roce 1930 - rozvinout cílevědomou výstavní činnost, seznamující s profily vůdčích osobností spolku (Emil Filla, Vincenc Beneš, Antonín Procházka, Václav Špála, Bedřich Feuerstein), všímat si nových a aktuálních tvůrčích tendencí (Poezie 1932, Česká surrealistická skupina 1935 aj.), nadále se seznamovat se zahraničním uměním (z Francie, SSSR aj.), navracet se k hodnotám domácí minulosti (například k padesátému výročí Národního divadla). Vrcholem této aktivity byly nepochybně tři výstavy, jimiž S.V.U.Mánes roku 1937 oslavoval 50. výročí svého založení: Od Maneta k dnešku, 50 let Mánesa, Dnešní Mánes.
Projev prof. arch. O. Novotného, předsedy Mánesa na mimořádné valné schůzi Mánesa 30.10.1930
Pane předsedo stavební komise, vy se členy a poradci této stavební komise vybudovali jste nám stavbu a odevzdáváte nám, co bylo nám nejpotřebnějšího: dáváte nám domov!
Při první schůzi Mánesa v novém sídle vzpomeňme nejprve těch, kteří se nedočkali této chvíle, ale kteří mají zajisté svůj nezměrný duchovní podíl na tom, že Mánes dopracoval se významu, který mu umožnil tento podnik. Proto i v této slavné a šťastné chvíli pamatuje s oddaností a láskou svých zemřelých členů.
Máme tedy domov; bude nyní další úlohou naplnit jej duchem a životem. A tato úloha nebude nikterak lehká. Vždyť význam této stavby může býti stejně lehko přeceňován jako také nedoceňován. Přeceňování mohlo by vésti k oslabení vůle k práci a tvoření. Podceňování mohlo by pak podlomiti základy družnosti a solidarity, bez kterých žádná kulturní práce není možná. Bude tedy nutno především jasného rozumu, rozvahy a klidu. Bude nutno řídit naši činnost tak, aby nepodlehla ani sentimentalitě ani vášni.
To znamená pracovat sice někdy tvrdě, ale vždycky otevřeně, poctivě a čestně. Uvědomme si také, kolik nových úkolů nás v této budově čeká, že svět bude pozorovati těmi velkými okny, jaký život vládne uvnitř v těch světlých prostorách, a že bude zkoumati, bude-li vždy takový, aby české výtvarné umění tudy procházelo, rostlo a zde žilo.
Po těchto úvahách přijímám s jistým rozechvěním z rukou stavební komise její dílo. Vidím, jak nesmírně vzrostla naše zodpovědnost za naši práci. Ale bude-li tato práce řízena takovou láskou a s takovým nadšením, s jakým tato stavba byla vybudována, pak můžeme býti klidní.
Pane předsedo stavební komise, pánové členové její a poradci, S.V.U.Mánes děkuje vám mými ústy za vaše dílo. Oplatíme vám vaši práci a vaše starosti svou oddaností a svou vděčností. Nemohu vám také ani dost vroucně poděkovati za to, že přičinili jste se o to, aby budova svým stavebním programem byla schopna živiti se sama, aby tak spolek zbaven byl starostí o její udržování. Doufáme pevně, že se to vždycky podaří a že spolek v jejích místnostech najde možnost dalšího svého rozvoje a rozmachu, nezatěžován jsa starostmi hospodářskými.
Prosím vás, pánové, jménem celého spolku, neopouštějte nás, dokud po každé stránce stavba zcela nebude hotova a zabezpečena.
Za S.V.U.Mánes přijímám, pane předsedo, z tvých rukou tuto budovu a odevzdávám ji do správy zvolenému kuratoriu. Staré přísloví praví: "Dej bůh štěstí domu tomu, vystavěl jsem, nevím komu." Opravdu nevíme, kdo po nás přijde, ale věříme, že budou takoví, kteří budou stejně dbáti nejvyšších zájmů uměleckých, jak my o to se snažíme, seč jsme.
Historie vlastního domu Mánesa
(poznámky O. Novotného, které byly podkladem jeho přednášky, proslovené 1. června 1944 ve Spolku výtvarných umělců Mánes).
Mluvit o historii domu, znamená mluvit zároveň o historii spolku, o vnitřním životě, o vydavatelské činnosti a o výstavách, zprvu co jsem slyšel, ale později čeho jsem byl svědkem (od r. 1903). Mánes založený 27. 4. 1887 několika českými umělci, studujícími v Mnichově a podle stanov jejich mnich. spolku.
Členy nejvíce žáci Akademie a Umprum.
Starostou M. Aleš, ale agendu vede zvolený zástupce Sucharda.
Výstavy v letech sedmdesátých: Krasoumná jednota utrakvistická v něm. Rudolfině – vánoční výstavy Uměl. besedy v Jungmannově třídě (při Měšť. besedě) – plynové osvětlení, obrazy na štaflích a rozestavěné na zemi u stěn, když se na stěnu nevešly. Dekorace Makartova (palm. listy, jap. vějíře, uschlé větve, papírové květy, zobrazení ve Zlaté Praze) – umělecké publikace téměř 0.
Činnost M. nejprve společenská, tradiční mikulášský večer.
Ale všimněme si těch různých prostředí, ve kterých M. nejen že vystavoval, ale kde také se vyrovnávaly různé spory, často velmi bouřlivé.
První M. útulek: místnost při výčepu ve Skořepce (čp. 1056). Místnost byla vyzdobena členy, hlavně Klusáčkem. Místo 3 štítů 3 dalamánky.
Schůze vždy v pátek (před sob. prázdnem na školách) – sdělení předsednictva a už dost, kouření, popíjení. Důležité záměry byly tajemstvím. Ale v těch poradách bylo usneseno: v červnu 1896 vydáno dílo Mik. Aleše a v listopadu výstava Alšova v Topičově sal. (přístavek na dvoře dnešní pojišť.), hlavní výst. objekt cyklus Má vlast od Alše, který zakoupili chudí členové spolku se svými příznivci ze salonu Lehmannova (neuvěřitelná idyla v průjezdu). Kartony byly pak nabídnuty darem museu města Prahy, ale městská rada dar odmítla, „poněvadž nemá na podobné kresliny místa“. Po delší době je koupil Zemský výbor a byly zavěšeny v baletním sále Nár. div.
Současně vydány V.S. I. roč. (1. XI. 1896). Duší činnosti byli Sucharda, Klusáček, K. Špillar, K. Mašek (Fa Presto), Hilbert, ale hlavně Štenc a Grégr, kteří souviseli s praksí a nebáli se fin. risika.
Na podzim 1897 stěhuje se Mánes do nové místnosti v Mikulandské ul. 4, v „Klubu mladých“.
Bylo to šťastné spolužití. Kl. ml. = pokrok. kult. spolek hlavně studentů – v těsné souv. velmi pokrokové redakce Radikálních listů.
Zde přípravy pro první členskou výstavu. Na plakát vypsána soutěž a I. cenu dostal Hofbauer (přetučnělý buržoa, kterého laškovná musa budí z netečnosti šimráním, musa laškovná byla přeměněna v provedení na vážnou).
Výstava 1. členská: Obavy že nebude dost obeslána a že materiál nebude dost hodnotný. Ale obavy byly liché a vráceny jednou už přijaté obrazy (Bartoňkův pouliční genre před Troj. kostelem ve Spal. ulici), dohr. 70 děl.
Topičův salon znovu upraven, novinka kokosový koberec, lampy ztlumeny, stěny potaženy, slavný Hofbauerův plakát. Tady už se ozývá jméno Jiránka jako nadšeného pracovníka. Hlavní díla: Engelmüller, Schusser, Šaloun, Panuška, ale také už Švabinský, Slavíček a Hudeček.
Ve spolkové pokladnici bylo tehdy 100 zl. a přispívajícími členy po 4 zl. ročně bylo 5 – prosím pět osob. Na výstavě byly zprostředkovány koupě 1 Hudečka a 1 Braunerové.
Výstava měla následovnici: Jednota výtv. umělců v nově zřízených výstav. sálech u Štaigrů (dnes Novákův dům). Pořízena reklama pro úpravu („vynikající výzdoba nejmodernějšího rázu“ záležela v pseudosecesním vymalování schodiště). Výstavě Hofbauer a Jiránek prudce vytýkají zbohatlický přepych v aranžování obrazů a je z toho velká veřejná aféra.
Je to první případ napodobení a nohsledství ostatních spolků za Mánesem, jak za chvíli uvidíme. První výstava je zároveň oslavou desetiletí spolku.
Na první výstavě Mánesa v Topič. saloně v sobotu 5. 2. 1898 prohlásil tehdejší starosta Mistr Sucharda „snahu spolku po uměleckém domě s výstavištěm“. Což podnítilo kritika v „Rozhledech“ k poznámce, že chce-li mít M. vlastní výstavní budovu, musí se dříve starat o to, aby v ní měl co vystavovat. Spolek Mánes již od prvních let své působnosti obírá se myšlenkou vlastní spolkové budovy pro vnitřní život i výstavy. Křížová pouť za ní počíná v roce 1899, kdy 25. listopadu prosí Mánes městskou radu pražskou za propůjčení některého stavebního místa, jak je byl vyhlédl: 1. na Karlově náměstí, 2. v Čelakovského sadech a 3. v sadě městském. Odůvodňující motivy byly tu: emancipace českého umění od vlivů nečeských přátel jeho (vystavovalo se tehdy v zněmčelém Rudolfině) a touha po pořádání domácích a cizích výstav s měřítkem přísně uměleckým. Zdá se, že by již tehdy bývala otázka šťastně rozřešena, kdyby iniciativa Mánesa nebyla bývala zneužita jinými pražskými spolky, které dověděvše se o akci Mánesa, podaly žádosti obsahu totožného a ve formě analogické.
Několik dní potom anal. žádost Jednoty v. u. a Umělecké besedy (po několika nedělích). U. b. bez udání důvodů praví otevřeně, dostane-li Mánes a dostane-li Jednota, chce také.
Po 3 letech oznámila městská rada Mánesu, že min. financí, dohodnuvší se s říšským min. války a min. vnitra svoluje, aby dočasně bylo užito části novom. sadu „pro spol. výstavní účely“ – rozuměj pro účely všech tří spolků. Mánes odpovídá: „Má-li výst. činnost vyznít plným svým významem, aby povznášela nejen vkus obecenstva, ale i výkonných umělců, je nevyhnutelno, aby byla systemat. programová a přísně výběrová. Díváme-li se na uměl. výstavu ne jako na tržnici, ale jako na maják. – Má-li toho být dosaženo, je nutné svěřit vedení a organisaci jediným rukám. Proto trváme na své žádosti, aby vybudování výst. síně v novom. sadech bylo svěřeno jen nám.“ Později, až v květnu 1904 – po čtyřech měsících – sděluje městská rada, že propůjčí místo jen všem třem korporacím – nebude-li jiných překážek – např. místo pro záchodek, což bylo tehdy novinami žádáno.
Zatím Mánes buduje české výtvarné výstavnictví. Pořádá výstavy v Topičově salonu (1899) a u Štajgrů (1900) – tzv. novom. sály. Arch. Dryák uskutečňuje nebývalou u nás instalaci architektonickou. Zavádí se vernissage a ceremoniel výstavní s prostory. Mánes je první spolek, který po té stránce přestupuje hranice Čech – jak Jiránek v jedné své přednášce řekl, „otvírá okna do Evropy“.
To všechno je způsobeno stykem s Francií, tj. vlastně s Paříží, kam Mánesáci putují jako do Mekky ke hrobu Allahovu, ale ani ve Francii tehdy nebylo takových slavností. (Však hned na to všechno bylo napodobeno jinými spolky a tradice tohoto přejímání všech nápadů, programů, instalací, zahajovacích slavností atd. byla vypěstována a udržuje se stále; sahá až k výstavám neznámých a nepatrných umělců v zastrčených a nedbalých výst. salonech.) Změní se to zas, až Mánes udá jiný modus. Mezitím se stěhuje do Vodičkovy ulice č. 38, kde ve dvoře s přístupem po pavlači má „nádherné“ spolkové místnosti: prostor pro obec, kancelář velkou a malou, šatnu s buffetem a skladištěm a zasedací síň do druhého dvora. Je to bývalý měšť. dům se štukaturami na stropě. Všechno miniaturní, tmavé.
Historie Rodinovy výstavy: Mařatka dokázal, že starosta Groš navštívil Rodina a pozval jej k výstavě. Místo několika děl přišel vagon. Co teď? Schůzka v kavárně: Sucharda, Kotěra, Štenc, Groh, Scheiner, Jiránek aj. Sucharda dal peníze, Kotěra šťastný nápad.
V roce 1902 přikročuje Mánes ku stavbě svého prvního provisoria pod Kinskou pro výstavu Rodinovu. Osminedělní provisorium tohoto dřevěného pavilonu pod zahradou Kinských prodlužuje se na patnáct roků za neustálých drahých, velmi drahých oprav, za neustálých potyček s úřady, které vyhrožují různým způsobem; chtějí bourat hned, pak až za měsíc, vymáhají činžovní daň, nedovolují příjezd s výstavními objekty atd. Bylo tu plno rozmíšek se zúčastněnými obcemi, zejména smíchovskou, která tvrdí, že obecenstvo si do neúpravy pozemků pod Kinskou čím dále tím hlasitěji stěžuje a mimoto „že nelze také dále nijak ospravedlnit, aby pozemky tyto, za něž muselo se zaplatit přes 180 tisíc K, byly svému účelu ještě dále na újmu veřejnosti odcizovány“, jak končí tento list z 13. 5. 1905.
Vzápětí po postavení pavilonu pod Kinskou vynořuje se myšlenka pomníku ve formě „Mánesova domu“ na pozemku bývalé Zeyerovy vily, v r. 1905 žádá Mánes za místo vedle Umělecko-průmyslového musea (to bylo vázáno řešením stavby universitní budovy, návrh Kotěra – konflikt s Hübschmannem), v roce 1910 za místo při novém mostě u Rudolfina, kde byla zamýšlena dvojkřídlová budova napravo i nalevo od vstupu na most s obloukem, tvořícím tento vstup (zamítnuto, že by byl zamezen pohled na Hradčany – návrh tuším můj), roku 1911 za místo před Emauzy (zamítnuto zcela rozhodně s odůvodněním, že by toto řešení projektovaného náměstí „narazilo na odpor kláštera“). Největší nesnáze byly však v propůjčování sálů uměleckým korporacím, které se množily, takže Mánes býval při jejich přidělování odstrkován a nesmírně brzděn ve své výstavní činnosti. Mánes žádá za pronajatí – bez odpovědi, 1913 žádá za termín pro podz. francouzskou výstavu – m. rada odmítá, že dává přednost výst. domácí Jednoty. Proto Mánes neustává. V roce 1913 byla řešena u města otázka co s Výtoní, zachovat nebo zbořit? Jedině tato akce počala nadějně – podává se žádost za místo a vypisuje se domácí soutěž, k výstavní a spolkové budově navrhuje se stavba sochařských a malířských atelierů a v červenci sděluje rada městská, že předloží návrh na odprodej Výtoně sboru za podmínek smluvených a v dopise uváděných, jakmile změna plánu polohy pro nový blok domů bude zemským výborem a místodržitelstvím schválena. Ale zájem spolku ochabl, když Kotěra prohlásil projekt za velikášský. V tomto stadiu zasahuje však akci za vlastní budovu první světová válka a ničí ji na dlouho.
Ve výst. paviloně pod Kinskou, ve spolkových místnostech ve Vodičkově ulici rozvíjí se život bohatýrské generace mánesácké, později nazvané „zakladatelské“.
Hlavní výstavy:
Členské každoroční, které vždy v nové nádherné, někdy až přepychové arch. výpravě byly kulturní událostí. Každá členská výstava byla znova stavěna a zřizována.
Výstavy: moderní franc. umění, 1902. Modernost nelze brát tak doslova; byla tu první souborná výst. J. Mánesa; 1903 doznívající realisté; Munch 1905, franc. impresionisté, 1907 – poprvé v Praze k vidění a poprvé v Evropě v souboru (hlavně Jiránkova práce) – uvedl v katalogu a Volných směrech F. X. Šalda; Les indépendens, 1910 – tehdy v Paříži vzniknuvší a hned potíraní – neoimpresionisté, pointilisté, expresionisté; Starý portrét v Čechách, 1911 – tedy i pokus o historickou výstavu; posmrtná výstava Jiránkova a Schwaigerova, 1912; moderní umění , které sestavil A. Mercereau, jehož výběr vyvolal prudkou polemiku se Skupinou výtvarných umělců, 1914; 46. výstava Mánesa, členská, pořádaná 1914, byla poslední z té řady, kde vedle uvedených výstav byly ještě mnohé cizí (dánské, švédské, německá Worpswede) společné výstavy několika členů, na členských výstavách větší soubory některých buď pozvaných nebo zemřelých členů.
V ponurých místnostech ve Vodičkově ulici soustřeďoval se vývoj výtv. věcí českých. Zde působil Hilbert, F. X. Šalda, Jiránek – Kotěra, neocenitelně obětavý Štenc a oddaný Groh, zde bylo jeviště palácových revolucí, např. exodus Skupiny výtv. umělců a její návrat, zápasy Štursa x Kremlička, Kafka x Štursa, Slavíček x Hübschmann (namátkou).
Vedle toho Volné směry objevily Čechům impresionismus a další umění. Byl založen Zlatoroh, vydávány sbírky Dráhy a cíle, Výtvarné zjevy, založen Styl, vydávány Březinovy básně, „ilustrovaná alba“ (Aleš, Bílek, Slavíček, Rodin aj.).
Mluvím o tom jen proto, že jsem byl svědkem – nejprve jednatel, od roku 1913 předseda všeho toho víru a vím, jak na mě působilo přitom stísněné prostředí a jak jsem toužil – a jistě ne sám – po světle, po velkých oknech, kterými by myšlenky přicházely, ale také ven byly vyzařovány. Již tehdy jsme cítili, jak je zapotřebí volného projevu, více vzduchu.
Pavilon pod Kinskou dosloužil až 1917. Chátral a byl zbourán, stálé opravy i v základech činily jej na konec životu nebezpečným.
Mánes měl nyní k disposici jen Obecní dům, kde však mohl pořádat jen jedinou výstavu ročně. Členskou (1916, 1917, 1918). S 50. výstavou – posmrtnou Preislerovou – musil proto v roce 1919 do tehdejšího Rudolfina.
Ale přece nehodlá se vzdát. V roce 1920 pořádá slavnou jubilejní výstavu Josefa Mánesa (nar. 12. 5. 1820) v Obecním domě, v Rudolfinu a Topičově salonu současně. Při této příležitosti ukázal nejen myšlenkově silné, rázné a hluboké uchopení postavy Mánesovy, ale dovedl užít i vznešeného vnějšího rámce v instalaci, ve vernissagi, katalogu, ve slavn. schůzi v Pantheonu.
Bylo brzy jasno, že státní samostatnost znamená zvýšené úsilí. Každý stát se postaral o velké ofic. místnosti, ale o to M. nežádá, ani si toho nepřeje. Chce svobodné umění ve vlastním domě. Namane se Střelecký ostrov, který opouští sbor ostrostřelců. Společně s Hollarem žádá za zveřejnění ostrova postavením umělecké výstavní budovy, zřízením stálé galerie plastik v přírodě, postavením pomníků Mánesovi a Alšovi. To bylo v roce 1919. Ukázalo se brzy, že tato cesta není schůdná pro spor sboru ostrostřelců s městem Prahou o vlastnictví ostrova. Skromná náhražka za pavilon (pod Kinskou) byla pořízena až 1921.
Z peněz jednotlivých členů Mánesa nákladem asi 78 tis. byla postavena podle návrhu Gočárova „Síň Mánesa“ ve dvoře ve Vodičkově ulici, aby aspoň menší výstavy mohly být někde pořádány. I v těch malých rozměrech uskutečnily se v této Síni Mánesa, veliké jen 122 m2, zejména tyto výstavy: 1921 – Ant. Slavíček, jím Síň zahájena; 1922 – Myslbekovy portréty (zejména na malé soubory plastik se Síň hodila), grafika Munchova a úžasná výstava Picassova; 1924 – Kosárek, téměř jako objev; 1925 – Kremlička; 1926 – Degasovy plastiky – kolekce dra Starého, oleje Mik. Alše, karikatury Brunnerovy a v roce 1927 Kratochvílovy; 1928 Ensorovy lepty, v Praze dosud zcela neznámé a výst. Lebedova, také málo známého malíře. Vedle toho mnoho souborů domácích a cizích umělců, nejen členů M. Nemožno přejít mlčením, že tato Síň viděla i poslední smutné rozloučení Mánesa s Kotěrou (1923) a Gutfreundem (1927).
Když byl zbourán dům ve Vod. ulici, kde měl Mánes své místnosti – stalo se to v roce 1928 – padla s ním i tato výstavní síň. Spolek byl odkázán se svými výstavami už jen na Obecní dům a své kanceláře 1928—30 měl na Václavském náměstí 14. Ty však spolu už k srdci nepřirostly, to už se stavěl tento dům a provisorium bylo až příliš citelné.
Jinak však užíval dále Mánes sálů v Obecním domě, tehdy ještě kompletních (střední a dva postranní), byť i s obtížemi stále většími. Nejprve téměř sám, pak Jednota a Um. bes., spolky podružné pražské i venkovské. Nejdůležitější výstavy Mánesem pořádané jsou tu, kromě zmíněné již Mánesovy 1920 a kromě obvyklých výstav členských: 1923 proslulá výstava franc. umění XIX. a XX. stol., na které nemalou zásluhu má dr. Nebeský a která, jak uvidíme, je tím pravým praktickým popudem k této budově a Max Švabinský – 50letí; 1925 Pinkas, Purkyně, Barvitius, Chittussi; 1926 Stá, jubilejní složená z hostů (většinou zahraničních „dopisujících“ členů Mánesa, s oddělením zemřelých členů a ze členů žijících); posmrtná výstava Kotěrova; 1927 souborná výstava právě zemřelého Otty Gutfreunda a polské moderní umění; 1928 rakouské moderní umění, podvojná výstava posmrtná Brunnerova a vzpomínková Preislerova (+ 27. 4. 1918); 1929 Hagenbund vídeňský – jako oplátka výstavy Mánesa ve Vídni 1923; 1930 společná posmrtná R. Laudy a Piskačova a architektura členů Mánesa; 1932 Ant. Hudeček.
Výst. činnost – mimochodem řečeno – byla tak rozpjatá, že hledala se i jiná místa, např. posmrtná výstava Štursova byla 1926 pořádána v Klementinu.
Mluvím dosti široce o výst. činnosti Mánesa proto, abych ukázal její rozrostlost a aby bylo vidět, jak bylo zapotřebí slušných vlastních místností.
Nová fáze křížové cesty za vlastní výstavní budovou Mánesa počíná v říjnu 1923 návštěvou mou a Kafky u primátora Baxy. To už mánesácké zásluhy nemohou být zneuznávány a pro Mánes už se musí něco udělat. Baxa na věc hledí velmi sympaticky a skutečně přízeň jeho a osobní jeho zákroky u radničních činitelů mají velkou zásluhu na dalším jednání. Odkazuje nás na státní regulační komisi a předseda její inž. Mölzer bez rozmýšlení na schodech navrhuje nám Šitkovské mlýny. Výbor Mánesa usnáší se nato na energické akci v tomto směru, třebaže tuší obtíže, které se tu naskytnou. Byl jsem tehdy předsedou Mánesa a byl jsem zplnomocněn ke všemu potřebnému jednání. Vypracoval jsem proto 24. ledna 1924 první ideové náčrty, které byly schváleny státní reg. komisí již 4. února a to beze změny. Tyto náčrty byly k žádosti Klubu za starou Prahu také tam projednávány, přijaty a byly základem k celé další práci, která mně byla uložena jako projektantu příští budovy usnesením výborovým dne 19. října 1923.
Celou otázkou stavby se zabývala později i mimořádná valná hromada spolku, konaná dne 27. května 1927. Tam byly schváleny všechny kroky, které činil zatím výbor a zvolen projektant.
Ale mimo to: poněvadž ukázala se nesmírnost všech prací a starostí i jejich správný chod, zvolena tu byla zvláštní stavební komise, která toho dne dle usnesení valné schůze stává se autonomním orgánem, přejímá všechnu práci, starosti i zodpovědnost až do skončení budovy a odevzdání. Předsedou jejím je zvolen prof. Gočár, členy řed. F. Goller, řed. J. Groh, dr. Hodáč, dr. Pospíšil, dr. Preiss a inž Tille. Z členů Mánesa Dvořák, Filla, Gutfreund, Kafka, Matějček, Štech a projektant. Pod vedením této komise pracuje se projekt budovy. Základem jeho musí být sice náčrty, schválené státní regulační komisí, ale během práce tolikrát se změnily názory o úkolu budovy a přišlo se na tolik nových a nečekaných překážek technických, že stále a stále je bylo třeba měnit a přizpůsobovat. S bouráním počato 23. 4. 1928, s příprav. pracemi 3. 7. 1928, s vlastní stavbou 10. 7. 1929. Stavba dokončena a budova úplně hotová otevřena 30. 10. 1930 – byl to velmi slavnostní a věřte i dojemný akt, když arch. Gočár jako předseda stav. komise odevzdával Mánesu vlastní budovu, když byly pronášeny zdravice se strany velmi vysokých funkcionářů státních, zemských, městských a uměleckých korporací. Hosté prvně navštívili budovu při otevření výstavy „Sto let českého umění“, a široké obecenstvo při rautu na to uspořádaném.
