Do „mánesáckého světa“ patřila zcela přirozeně. Brzy po oživení spolku nastoupila, aby byla pamětí i jeho hybnou silou.
Je na co vzpomínat: diskuse, polemiky, krásné výstavya publikace, časopis, přednášky.
A plané naděje: bitva o spolkový dům, o ukradený majetek a zašantročený archiv.
Vždyť nešlo o život a práci ledasjakého spolku, spolku, jehož jedním z činitelů bývaljejí dědeček; osiřel odkaz jeho generace?
Dlouholeté přátelské soužití osobnostía práce Maxe Švabinského a Emila Filly, jehož programové meditacez Bukové hory
O svobodě zůstaly spolkem dodnes bez odpovědi. – Na to vše už ale nebylo ani sil, vlastně ani chuti. Nedočkali jsme se svého
spolkového domu a dalšího rozsáhlého majetku,ani příchodu veřejných poměrů, které by umožnily spolku důstojně převzít
slavnédědictví a společně, tehdy ještě s početnou skupinou předválečnýchžijících členů, rozvíjet a obohacovat mánesácký odkaz.
Pro Lucinku tou hlavní a marnou nadějí ale byl sen o obnovělidské noblesy – zůstal snem. Zlé to bylo procitnutí.
Tehdy pochopila, že štěstí je pouze tam, kde strom je stromem, země zemí, láska láskou a člověk člověkem.
