Pro vzpomínku zveřejňujeme řeč, kterou pronesl Ivan Exner při jmenování Emila Cimbury čestným občanem Prahy 17 v roce 2022.
Zamysli se nad tím, kolik tělesných a zároveň duševních pochodů
se současně děje v touž chvilinku v každém z nás!
A pak se nebudeš divit, jestliže ještě mnohem více, ba vůbec všechno, co se děje,
je současně zahrnuto v onom jednotném veškerenstvu, kterému říkáme vesmír.
(Marcus Aurelius)
Dámy a pánové, paní starostko, čestný starosto Mánesa, čestný občane Prahy 17 Řepy, milý a vzácný příteli Emile!
Mladé Československé republice nebyly ani celé čtyři roky; uplynula dvě léta od celonárodních stoletých oslav narození Josefa Mánesa a na Novém Městě pražském, v prostředí Karlova, chcete-li Albertova, se v úterý 18. července 1922 narodil budoucí umělec Emil Cimbura. Byla to doba budování nového státu, atmosféra národního optimismu, doznívaly debaty o vhodnosti Eifelovky pro Paříž. V témže roce firma Baťa přišla s akcí „Baťa drtí drahotu“ a snížila ceny obuvi na polovinu. 16. dubna 1922 byla podepsána průlomová smlouva v Rapallu mezi Německem a sovětským Ruskem, oba státy uzavíraly diplomatické styky, zřekly se vzájemných válečných náhrad a přiznaly oboustrannou doložku nejvyšších výhod. Anglosasové utrpěli mezinárodní porážku a ztráty, jeden z důvodů budoucí války.
Emil žil s rodiči na Královských Vinohradech v tiché Legerově ulici. Bydleli až nahoře v posledním patře, otec byl policista s šavlí a pendrekem, maminka tichou hospodyní.
V době napadení okleštěného Československa zmrzačeného Mnichovskou konferencí v roce 1939 začal Emil studovat monumentální a dekorativní malbu, užitou grafiku a později textil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů Bendy, Pospíšila, Strnadela a Fišárka. Po nástupu nacistů byly v protektorátu, jak Němci nazývali naši vlast, zavřeny vysoké školy a studium se stalo velmi komplikovaným a nebezpečným druhem činnosti. Spolek Mánes reagoval na tuto situaci založením „Školičky Mánesa“, kde probíhala všelijak maskovaná výtvarná výuka. V době heydrichiády bylo Emilovi dvacet let. V letech 1946—1948 působil na VŠUP jako asistent profesora Fišárka. Přišel osmačtyřicátý, padesátá léta, XX. sjezd KSSS v roce 1956 a odhalení kultu J. V. S., Karibská krize v září 1962, to bylo Cimburovi čtyřicet let a o rok později atentát v Dallasu na 35. prezidenta USA Johna Fitzeralda Kennedyho. Svět se neustále otřásal, „Nahoru, dolů, dokola“, říká Marcus Aurelius, „to jsou dráhy prvků. Ale dráha ctnosti nevede žádným z těchto směrů, neboť ctnost je mnohem více božské podstaty a kráčí cestou těžko pochopitelnou úspěšně k svému cíli.“
Ano, Cimbura jde celý život ke svému cíli. Potichu, není z těch, kteří určují trendy a přijímají ovace, ví, ví to jistě; čím větší a jasnější je plamen, tím rychleji zhasne, nebo bude sfouknut. Jeho tvorbu a umění celý život charakterizuje touha po vědění, moudrosti a lidství. Úspěch a sláva nepatří k jeho metám. Prostota proti okázalosti; tak vzácné mezi umělci. Emil je stoupencem vyvažování, harmonie, nenásilí, ví, že je vše relativní a pomíjivé. „I kdybys měl být živ tři tisíce let a třebas i desetkrát tolik, buď přesto pamětliv toho, že nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije, a že jiný život nežije než ten, který ztrácí. Vyjde tedy nejdelší život najedno s nejkratším; neboť přítomnost je všem stejná a ztracená nám nenáleží, a tak se jeví to, co ztrácíme, jenom jako okamžik. Vždyť nikdo přece nemůže pozbýt ani minulosti, ani budoucnosti, neboť jak by ho kdo mohl připravit o to, co nemá? Je tedy potřebí stále mít na paměti toto dvojí: za prvé, že veškeré dění je od věčnosti stejnotvárné a v určitých obdobích se opakuje, a že je tedy lhostejné, zdali pozoruješ tytéž věci sto či dvě stě let či celou věčnost; a za druhé, že i nejdéle žijící i nejdříve umírající ztrácí stejné, neboť je to právě jen přítomnost, jíž můžeme pozbýt, vždyť přece má jenom ji, a co nemá, to nemůže ztratit,“ říká opět císař, státník, politik a filosof. Není náhoda, že dnes cituji Marca Aurelia, stoika, jehož myšlenky jsou Emilovi tak blízké, samozřejmě, že mluvím o Marcu Aureliovi ne jako o vojevůdci, ale jako o filosofovi. Vraťme se ale z nekonečna a kosmu k životu Emila Cimbury, k „Hledání souvislosti“. Zdálo by se, že Cimburovi nebyl poskytnut v životě větší prostor pro klidnou práci, soustředění a tvořivost. Doba je vždy turbulentní, vše se mění, každý den přináší změnu. Na Emilovu činnost to vcelku nemá žádný vliv. Pracuje klidně, s rozmyslem, jeho práci vnímáme v kontinuitě. Celá desetiletí vznikalo mohutné universální dílo. Mnohdy na nás působilo anonymně, bez podpisu, vždy však s jasnou jednotící myšlenkou: udělat život krásnější, radovat se z harmonie, kterou nabízí výtvarné umění, kultivovat vkus společnosti, vytvořit souvztažnosti mezi živým a neživým světem, estetizovat velké i malé věci.
Události šedesátých let, osmašedesátý a pozdější normalizace nemohla na Cimburově práci nic zásadně změnit, má vyšší cíle, ví to, zatím co se ostatní tlačili na výslunní a bojovali, on přemýšlel a pracoval. To nebylo nikdy snadné. Speciální kategorií Cimburovy tvorby jsou obrazy. Magie prostoru, kouzlo barvy a linií, svět tajemství a iluze.
Žádné epigonství, originální umělecká cesta, tak vzácný jev v dobách trendů a globálních předloh. Kolik skutečně originálních malířů máme? Švabinský, Zrzavý? Cimbura! Kdo další? Cimburovy obrazy jsou nejčistším zrcadlem jeho duše, jen posuďte podle názvů: Cyklus „Návraty“, Hra s minulostí, A kde je Don Quijote?, Prosba o čas, Divadlo Svět, Noční hudba, Někdy dávno, Střelnice Svět, Veritas, Signály, Cesta.
V Emilově stoletém životě se odehrálo mnoho událostí. Při paměti, že přítomnost je všem stejná a člověk ji může ztratit jen jako okamžik, přece jenom když máte možnost všechno posoudit z perspektivy sta let, tak je váš názor propracovanější. Ovšem jediný, kdo z nás to může posoudit, je Emil Cimbura. A měli bychom se ho ptát, doba je zase turbulentní, kdo jiný by mohl paradoxy dneška vysvětlit? Prý se otepluje a my zmrzneme. Během tvého dlouhého života politici a jejich sympatizanti stavěli národní stát — republiku, kolaborovali v druhé republice, přežili protektorát, budovali socialismus, po předání moci mírumilovnou cestou se jali budovat kapitalismus a nyní nás čeká budoucnost „nového krásného světa“ a „čtvrté průmyslové revoluce“. Jsem si jist, Emile, že se nad heslem dneška „Nebudete nic vlastnit a budete šťastni“ jen pousměješ. Vzhledem ke zkušenostem Ti to je podobné. Znám Tě dlouho. Na závěr bych se ale chtěl vrátit ke tvému obrazu „Cesta“. Obraz je situován na výšku. V dolní čtvrtině je definován horizont, od něho, nebo k němu, nevím, teče řeka. Voda není klidná, teče prudce, svou energii získává překonáváním vrásčité krajiny, jakési oranice, díla bohů, neschůdného terénu, který člověk nepřejde. To není obyčejné plynutí – pantha rhei, je to zápas, cesta k horizontu, který nelze dosáhnout, a navíc cesta je řeka. Tři čtvrtiny obrazové plochy zaujímá obloha, svítání i západ slunce v jednom. Přes plochu nebe je „vytesán“ text, jako na Champollionově Rosettské desce z Vatovcova kalendáře roku 1900, „Tak bůh miloval svět, že vyslal svého jediného syna na svět“. Emile, obraz – veledílo. I kdybych o Tobě, o Tvém odkazu a práci nenapsal ani slovo, vše je uloženo v „Cestě“.
Vážená paní starostko, dámy a pánové. Emil Cimbura je vzácný muž, umělec a filosof. Je čestným starostou S.V.U. Mánes, je čestným mužem a dnes z Vaší vůle i čestným občanem Prahy 17. To je úctyhodné a spravedlivé.