Frank Kortan využívá lidské zvědavosti a dokáže tak diváka vtáhnout do svých tajuplných zákoutí. Zprvu nás toto záhadné aranžmá fragmentů z jednoho světa, o němž si myslíme, že ho dobře známe, poněkud irituje. V takovémto uspořádání jsme ho však ještě nikdy neviděli. Ani s fotografickým realismem nemá tento malířský styl nic společného, ačkoli přesnost a jemnost jsou význačnými rysy jeho obrazů a již mnohokrát bylo řečeno, že to je malba, která je srovnatelná s malbou starých mistrů. Jeho pečlivost věnovaná detailům je nepřekonatelná. Přesto hned vyvstanou otázky, jako např.: Co to mají ty jeho ženské postavy na hlavě? Jaký kadeřník vytváří takovéto účesy? A vyrůstají tyto krajiny, porosty, houštiny, v nichž se setkáváme se zvířecími kostrami a jinými objekty, na hlavě samy od sebe, nebo rostou z hlavy? Dere se něco z nás ven, z čeho se nám může až hlava rozskočit, protože nejsme schopni čelit tlaku všech našich myšlenkových možností? Jak se asi žije tomuto malíři, se všemi jeho úvahami a zamyšleností? Aby je zachytil na obraze, nesmí je potlačit. Musí se se všemi energiemi, které vládnou v našem nevědomí vypořádat. Tuto směsici tajemných zákonů, útržky naší citlivé křehkosti, zachycuje tou nejjemnější formou. Zdá se, jako kdyby to zvládal hravě, kouzelně. Moment, kdy se toto vše zrodí v kompozici, ovšem nikdy neodhalíme. Když stojím před jeho obrazy, je zajímavé objevovat, čím se mohu cítit být ohrožena a na které stopy mě to navede. Jakkoli se totiž zdá, že sen probíhá svévolně, umožňuje nám nahlédnout hluboko do propastí působících v nevědomí. Takové nebo podobné jsou texty Franze Kafky. Asi není náhodou, že Frank Kortan maluje Franze Kafku opakovaně. Samozřejmě ho obzvláště zajímá „Proměna”. Je to jeho téma. Je to téma nás všech: jednoho dne se probudíme a zjistíme, že jsme brouk. Možná má brouk podobné obavy a strach, že se jednoho dne probudí a stane se člověkem. Na Frankově obraze jsou úlek a hrůza obou hmatatelné. Totéž znepokojení, které čtenář zažívá při četbě Kafky, zažívá divák při pohledu na Frankovy obrazy. Citacemi a pracujíce s náznaky malíř postupuje také v případě vyobrazení Salvadora Dalího — kde se objevuje „hořící žirafa”, která ovšem nehoří, zrovna tak jako v obraze Albrechta Dürera se objevuje nejen jeho autoportrét, ale také slavný Rhinocerus a zajíc. Leonardo a jeho Mona Lisa jsou tématem obrazu, který je naplněn řadou bizarností. Frankovy portréty nejsou jen klasickým zobrazením malovaného, ale jedná se o přesně vypracovanou kompozici s příběhem. Vyobrazení jsou často významně historické a současné osobnosti, a znovu a znovu ženské bytosti s kultem ženskosti par excellence. Přitažlivost a atraktivitu kompenzuje vkusně děsivými protiklady, protože příliš krásy může děsit, zrovna tak jako příliš vášně a touhy mohou být velkým pokušením. Já sama, bych jeho postavám raději ruku nepodala.

Rok: 2024

Rozsah: 304 stran

Náklad: 150 ks

ISBN:  978-80-909160-1-2