Od nepaměti sídlí v člověku, v jeho duši světlo. Bylo jen otázkou času, kdy se osvobodí, Překoná temnoty středověku, vyhne se nástrahám staletí a starých představ a vstoupí do myšlení člověka 19. a 20. století. I malířství vystoupilo ze stínu ateliérů a dobových schémat do světla – přírody – do slunce. Především v Barbizonu, ale i v jiných evropských krajinách, začali malíři uctívat slunce, přírodu, vody a nebe, pravdivost a barvu. Nebyla to jen pomíjivost okamžiku, světelný – barevný efekt, ale byla to pravdivost prožitků, jež vidíme, bez ohledu na to, co o nich víme. Byla to radost z hledání pravdy, která mohla být jenom osobní a nemohla se stát obecnou zkušeností. Impresionismus nám všem přináší stejnou radost z obrazu, je ale možné, že každému jinou. Zrodil se ve Francii krátce po roce 1870 a jeho nejvýraznějšími znaky byly dělený štětcový rukopis, zářivá barevnost čistých nelomených odstínů nejednou užívaných přímo z tuby a malování pod širým nebem – v plenéru. Cílem malíře – impresionisty bylo zachytit mimo ateliér chvíli vlastního pozorování a okouzlení prchavou chvílí, jež za chvíli pomine. Významnými představiteli impresionismu byli Claude Monet, Auguste Renoir, Camille Pissarro a Alfred Sisley, kteří s desítkami dalších ovlivnili malíře celého světa. Současná výstava představuje přes 500 děl reprezentujících český impresionismus v jeho různých vývojových fázích. Ve velkých souborech jsou zastoupeni Antonín Slavíček, Václav Radimský, Antonín Hudeček, Ludvík Kuba, Oldřich Blažíček, Joža Uprka nebo Max Švabinský. Zvlášť jsou zdůrazněny předpoklady revoluce impresionismu, konečně pak i jeho ohlasy, dozvuky a pozdní i velmi pozdní redakce v české malbě 20. století.
