1885–1954
Český malíř, který mezi prvními získal titul národního umělce. Byl členem Umělecké besedy, Spolku Mánes, spoluzakladatelem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar a patřil mezi tzv. pátečníky. V roce 1909 vstoupil do Umělecké besedy. Dva roky (1918–1920) byl v té době členem Spolku Mánes.
Vzpomínka na maminku, Večerní píseň, Včelařské zátiší, Krajina v červenci, Pole a oblaka
1886–1914
Malíř, krajinář i pozoruhodný portrétista, významný kolorista, představitel fauvismu, impresionismu a expresionismu. Jeho obrazy stojí na intenzívním vnitřním prožitku umělce, opakovaným hledáním a novými začátky se jeví jeho tvorba i v krátkém období vzniku poměrně různorodá. Podstatná část jeho tvorby se váže k pobytu v Železných horách.
Jaro v Železných horách, Lichnici v máji, Suchý den, Ptáčnice, Bukový háj, Kozí hřbety, Opukový lom, Žně, Po žních
1873–1944
Spolupracoval s Alfonsem Muchou a studoval grafické techniky v soukromých ateliérech Delauna a Schmida. Grafické práce ve stylu secese jsou z jeho tvorby nejznámější. Vynikající byly jeho ilustrace, grafické úpravy knih a plakáty. Ve Spojených státech byl pedagogem na škole Art Students League a reklamním grafikem. Zabýval se zde typografií a vytvářel abstraktní kompozice.
Krajina se stromy, Vesnice pod stromy, Staropražský motiv, Hradčanské panoráma, Sníh
1920–1999
Malíř, sochař a restaurátor. V letech 1951–1953 zničil řadu svých plastik i obrazů z doby studií. Od roku 1952 se pak živil jako restaurátor fresek. V roce 1957 se Podhrázský stal členem skupiny Máj 57, se kterou pak vystavoval až do jejího zániku (1964). První samostatnou výstavu (společně se Zdeňkem Palcrem) měl v Alšově síni Umělecké besedy v Praze (1960).
Dvě dívky, Neděle, Akt, Kresba III, Pole, Hlava
1891–1952
Na cestách za uměním bylo pro jeho další vývoj rozhodující studium umění předchůdců impresionismu, zejména Corota a Turnera. Posmrtné výstavy uspořádaly roku 1953 středisko Aleš v Praze a v roce 1983 Galérie Benedikta Rejta v Lounech. Zúčastňoval se i společných výstav spolků, především Myslbeka, vystavoval na Rakovnických salónech, výstavách čs. legionářů, Čsl. armády a při dalších příležitostech.
Rakovník, Park, Motiv ze Sibiře, Děvín, Benátky, Toulon
1885–1936
Dramatik, režisér, herec, scenárista, spisovatel a malíř. Již za studií (1907) se podílel na vytvoření malířské skupiny Osma, jejímiž členy byli např. Emil Filla a Bohumil Kubišta. Jako malíř inklinoval zprvu k postimpresionismu a expresionismu, později byl ovlivněn kubismem a sociálními motivy. Kromě obrazů tvořil kresby, ilustrace a karikatury do svých knih a časopisů.
Schiffe vor Pula, Fabrik am Ufer, Stillleben, Hafen in Prag, Weg im Sommerwald bei Prag, Wegzweigung
1898–1929
V letech 1917–1924 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Karla (Carlo) Krattnera, Vratislava Nechleby a Otakara Španiela. V letech 1923–1929 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Jeho díla jsou zastoupena například v Oblastní galerii výtvarného umění ve Zlíně a Selicharově obrazárné v Rybné nad Zdobnicí.
Zátiší, Borovice ve skalách, Zámecká zahrada, Čtenář
1791–1868
Německý malíř-krajinář, žijící a tvořící v Praze. Při tovaryšském vandrování po Evropě se dostal do Švýcarska, jehož krajinné scenérie na něho zapůsobily mocným dojmem a přivedly ho k autodidaktickým malířským pokusům. V roce 1811 ho vandrování zavedlo do Prahy, kde již zůstal natrvalo. Začal zde však také ve větším měřítku s malováním a brzy se stal i uznávaným malířem. Zde uskutečnil své první výstavy,
Lesní krajina s řekou, Zimní krajina, Na kluzišti, Hrad nad údolím
1918–1987
Tvorba Jaroslava Paura byla ovlivněna neblahými skutečnostmi doby přelomu třicátých a čtyřicátých let. Atmosféra okupačního teroru a umělecké nesvobody. V polovině čtyřicátých let představil na svých prvních výstavách tzv. imaginativní krajiny a svůj cyklus Černých růží vytvořený v letech 1943–1944. Za cyklus obrazů Varšava 1946 byl Jaroslav Paur oceněn řádem Polonia Restituta.
Drožka, Krajina, Město, Rouen, Šedé slunce
1924–2012
Akademický sochař a malíř. Studium ukončil s vyprofilovaným směrem – láskou k českému realistickému umění. V šedesátých letech byl osloven v soutěži o návrh pietního zdůraznění prostoru, který je v holandském Rotterdamu místem posledního odpočinku Františka Škroupa. Jeho dílo, soška dívky s názvem „Hudba“, soutěž bezkonkurenčně vyhrála a dodnes náhrobek autora naší národní hymny zdobí.
Národní umělkyně Otýlie Beníšková, Víťánek, Gábinka, Hudba