S.v.u. Mánes

Výstava Má vlast probíhá v období od 4. 9. 2015 do 1. 11. 2015 v Jízdárně Pražského hradu a v Galerii Diamant S.V.U. Mánes za podpory Nadace ČEZ a dalších partnerů.

V Jízdárně Pražského hradu se uskuteční v těchto termínech kurátorské prohlídky pod vedením PhDr. Mgr. Michaela Zachaře:

• čtvrtek 24. 9. 2015 od 15 hod
• sobota 3. 10.2015 od 11 hod
• čtvrtek 22. 10. 2015 od 15 hod.

Délka kurátorské prohlídky je 60 - 90 minut. Platí na ni běžné vstupné. Počet osob ve skupině je omezen a je třeba si účast rezervovat na emailu: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Součástí výstavy jsou i dvě výtvarné dílny pro veřejnost, které se konají v Jízdárně Pražského hradu v neděli 20. 9. a 25. 10. od 10:00 do 18:00.

 {rsform 3}

Jízdárna Pražského hradu

U Prašného mostu 3
110 00  Praha 1

otevřeno: denně 10:00–18:00

tel: 224 373 232
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Galerie Diamant S.V.U. Mánes

Spálená 82/4 (roh Rettigové a Lazarské)
110 00  Praha 1

Budova Unicredit bank
přímo na zastávce tramvají číslo 3, 6, 9, 24 Lazarská

otevřeno: úterý–neděle 12:00–18:00

tel.: 224 930 324
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Antonín MÁNES

3. listopadu 1784 – 23. července 1843
Český malíř, kreslíř a ilustrátor. Otec Josefa Mánese a bratr Václava Mánese.
Pohled na Pražský hrad z východní strany, Krajina s oráčem, Hrad Okoř a další.

Josef MÁNES

12. květen 1820 – 9. prosince 1871
Syn Antonína Mánese. Představitel českého romantismu.
Kalendářní deska na Staroměstském orloji, Josefína, Řípský kraj, Poslední okamžiky Lukáše z Leydenu a další.

Julius Eduard MAŘÁK

29. března 1832 – 8. října 1899
Krajinář, kreslíř a grafik. Profesor na pražské akademii v ateliéru krajinomalby. Jeho žáky byli například Antonín Slavíček a Alois Kalvoda.
Výzdoba Národního divadla a Národního muzea. Obrazy Návrat z pastviny, Ranní píseň, Lesní zátiší a další.

Mikoláš ALEŠ

18. listopadu 1852 – 10. července 1913
Malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, přední osobnost „Generace Národního divadla“.
Jan Žižka, Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, fasády domů v Nerudově ul. č. 2, 4, 6, 8 a 10 a další.

Antonín SLAVÍČEK

16. května 1870 – 1. února 1910
Malíř, vycházel z náladového realismu, později přešel k impresionismu. Zachycoval přírodu pomocí barevných skvrn.
Ve Veltruském parku, Slunce v lese, Horská cesta, Hutě. Železárny na Kladně a další.

Josef ČAPEK

23. března 1887 – duben 1945
Malíř, spisovatel, fotograf, grafik a knižní ilustrátor.
Mrak, Letadlo, Těžko, Touha, Zasněžená ves, Mrak, Piják, Ženský akt, Špatné svědomí a další.

Josef LADA

17. prosince 1887 – 14. prosince 1957
Malíř, ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista, scénograf a spisovatel.
Česká krajina, Zimní krajina, Vodník, Český betlém, Rvačka v hospodě, Jaro s dětmi a další.

Max ŠVABINSKÝ

17. září 1873 – 10. února 1962
Malíř a rytec. Profesor a rektor C. K. Akademie umění v Praze, rytíř Řádu čestné legie.
Chudý kraj, Žnečka, Splynutí duší, Kulatý portrét, U stavu, Kamélie a další.

Emil FILLA

3. dubna 1882 – 6. října 1953
Kubistický malíř, grafik a sochař.
Slavětín u Peruce, Hazmburk u Stradonic, Od Brníkova, Lounské kopce, Stradonice a další.

Otakar NEJEDLÝ

14. března 1883 – 17. června 1957
Malíř, žák Václava Brožíka, přítel Antonína Slavíčka
Cejlon, V džungli, Nomádi, Poutníci, Vzpomínka na Říp, Krajina s kostelem a další.

Krajinomalba patřila a patří celosvětově k divácky i návštěvnicky nejpřitažlivějším výtvarným okruhům. Krajiny coby všeobecně srozumitelné a emočně sdílné obrazy evokují jednoznačně pozitivní pocity jako domov, rodina, svoboda, vlast, harmonie.

Cílem výstavy je posílit vědomí náležitosti k zemi, k místům domova jednoho každého z nás, a to prostřednictvím jedinečných uměleckých artefaktů – obrazů našich předních krajinářů.

Krajinomalba se vyučovala v Praze na Akademii od roku 1806 a zakladatelem krajinářské školy byl Karel POSTL. Daleko známější a výtvarně i pedagogicky zásadnější byl Antonín MÁNES, zakladatel rozvětvené malířské rodiny, který vedl krajinářskou školu od roku 1836 do své smrti roku 1843. Jeho žáci nepřekročili vesměs dobový průměr až na jednoho, jímž byl Bedřich Havránek, který ovšem přešel do další krajinářské školy Haushoferovy. Bavorský profesor Maxmilián HAUSHOFER převzal po zemřelém Mánesovi vedení krajinářské školy a vedl ji rovněž až do smrti roku 1866. Mezi jeho žáky čteme již ta největší jména – Adolf KOSÁREK, Alois BUBÁK, Julius MAŘÁK, zmíněný HAVRÁNEK, Adolf CHWALA, Leopold STEPHAN, Alois KIRNIG, Vilém RIEDEL a řada dalších. Z osidel povinně žádaných alpských krajin utíkali mnozí k motivům z domácích krajů, k mírným pahorkatinám, do žírných polí a lučin, do lesů a k tichým vodám našich mírných krajů.

Solitéři August B. PIEPENHAGEN a Josef M. NAVRÁTIL předestřeli výrazný pokrok v technice a výrazu maleb, zatímco záhy přicházející generace realistů se včlenila již přímo do evropského nejsoučasnějšího proudu. Samostatnou lyrickou básní sui generis je obraz naší země vytvořený Josefem MÁNESEM a jeho sourozenci Quidem a Amálií. Antonín CHITTUSSI pak kodifikoval po roce 1880 obraz krajiny jako svobodného prostoru moderního umělce budoucnosti, v čemž mu sekundovala Zdenka BRAUNEROVÁ. I Generace Národního divadla pěstovala krajinomalbu, a to nejen jako součást alegorických kompozic – Mikoláš ALEŠ. Své krajinářské školy měli zdatní krajináři i pedagogové Karel LIEBSCHER a Václav JANSA. K suverénním krajinářským počinům dospěl ve zralém věku Jakub SCHIKANEDER.

V nadšení Chittussim a pod mimořádným pedagogickým vedením Mařákovým vyrostla v letech 1887–1899 generace Mařákovy školy, která tvoří nejpodstatnější spojnici k variacím krajinomalby dvacátého století. Jména jako Antonín SLAVÍČEK, František KAVÁN, Otakar LEBEDA, Václav BŘEZINA, Josef HOLUB, Bohuslav DVOŘÁK, Jan B. MINAŘÍK, Ferdinand ENGELMÜLLER, Alois KALVODA, Jaroslav PANUŠKA, Jan HONSA, Josef ULLMANN a celá plejáda dalších namalovala jedny z nejkrásnějších krajin vůbec.

Avantgardní tendence po roce 1900 rozlomily posléze krajinářské způsoby do více forem. Vedle hojně zastoupené realisticko-impresionistické linie, jíž efektně vytyčil Francií odchovaný Václav RADIMSKÝ a domácí paralelu stvořil suverénní Joža ÚPRKA, pokračovali v započaté tvorbě Ludvík KUBA, Max ŠVABINSKÝ, Jan PREISLER a Antonín HUDEČEK. Spojnici generace 90. let a avantgardy tak představují výrazově odstínění Miloš JIRÁNEK, Karel MYSLBEK a Herbert MASARYK.

Typickým rysem krajinomalby po roce 1900 je skutečnost, že ještě dožívají, malují a vystavují staří romantičtí krajináři jako Ja NOVOPACKÝ či Antonín WALDHAUSER, na vrcholu sil jsou Mařákovci a zároveň již kvasí několik výrazných směrů jako secesní symbolismus, divizionismus, fauvismus, ale především expresionismus. Nejen pod vlivem pražské výstavy Edvarda Muncha roku 1905 se objevují i v Praze krajiny dosud nevídané. Jejich autory jsou Emil FILLA, Vincenc BENEŠ, Willy NOWAK, Otakar KUBÍN a další, později sdružení do skupiny Osma. Podstatný formální přínos studiu krajinomalby přinesl Bohumil KUBIŠTA, který ovlivnil několik generací dopředu.

Nejen slavíčkovskou linii rozvíjeli Jindřich PRUCHA, Otakar NEJEDLÝ či Gustav MACOUN a v obdobných intencích tvořili krajináři Umělecké Besedy – Václav RABAS, Karel BOHÁČEK, Vlastimil RADA a Vojtěch SEDLÁČEK. V souběhu dobových vlivů ztvárňovali své krajiny členové sdružení Tvrdošíjných – Václav ŠPÁLA, Rudolf KREMLIČKA, Jan ZRZAVÝ, Josef ČAPEK a Otakar MARVÁNEK.

Sdružení výtvarných umělců moravských ustavilo roku 1907 platformu, v níž nově sebevědomě působila řada Moravanů jako například Stanislav LOLEK nebo Bohumír JARONĚK. Severní Moravu a Slezsko ztvárnil nezapomenutelně Ferdiš DUŠA.

Roku 1925 byla na pražské Akademii obnovena krajinářská škola, v jejíž čelo byl povolán zkušený Otakar NEJEDLÝ. Mezi jeho početné žáky patřili například Jan SLAVÍČEK, Josef HUBÁČEK, Bedřich PISKAČ, Bořivoj ŽUFAN, Bohumír DVORSKÝ, K. J. SIGMUND, Vladimír HROCH, Ferdinand MICHL a celá řada dalších. Mezi velké krajináře té doby patří nezastupitelně Jan TRAMPOTA, Oldřich BLAŽÍČEK, Jan KOJAN, Jaroslav GRUS, František LÍBAL a z členů skupiny HOHOKOKO především Miloslav  Holý. Připomínku si zaslouží i Slávka TONDEROVÁ ZÁTKOVÁ a Božena JIRÁSKOVÁ JELÍNKOVÁ.

Cézannovské skladebné a aktuálně novoklasicistní tendence dvacátých let rozvíjeli dále Otakar KUBÍN působící ve Francii pod jménem COUBINE, Vincenc BENEŠ, Oldřich KERHART, Alois MORAVEC, Bohumil ULLRYCH, Arnošt HOFBAUER, Josef MULTRUS, Jaroslav MALÍNSKÝ, Lev ŠIMÁK, V. V. NOVÁK a desítky dalších.

Bohatou vizuální škálu vidění krajiny průkazně doloží obrazy mistrů jako Josef LADA, Josef ŠÍMA, Jan BAUCH, František FOLTÝN nebo Karel ČERNÝ.

Divácky vděčnou i obchodně žádanou krajinomalbu Vysočiny rozvíjeli dále i po druhé světové válce třeba Josef BROŽ, Alois FIŠÁREK, Rudolf HANYCH, Josef HAŠEK, Willy HORNÝ, Zdeněk SIGMUND a další.

Imaginativní krajinu tvořili nejen surrealisté Jindřich ŠTÝRSKÝ, TOYEN, František JANOUŠEK či Alois WACHSMAN, ale pod vlivem válečných hrůz nadále i Václav TIKAL, Mikuláš MEDEK, Josef ISTLER, Bohdan LACINA, Zdeněk SKLENÁŘ aj.

Městskou krajinu objevili a pěstovali členové Skupiny 42, zvláště Kamil LHOTÁK, Jan SMETANA, František HUDEČEK a František GROSS.

Lyrickou polohu krajinářství vyznávali Martin SALCMAN, Robert PIESEN, Jiří JOHN, Vlastimil BENEŠ, Jiří TRNKA, Emanuel RANÝ, Ota JANEČEK, Antonín KYBAL aj.

Skupinu Sedm v Říjnu reprezentují František JIROUDEK, Josef LIESLER a Arnošt PADERLÍK.

Rázovitý nezaměnitelný krajinářský duktus prokázali kupříkladu Richard FREMUND, Bohdan KOPECKÝ nebo Karel VALTER. Svoji originální výtvarnou polohu vyjevili Václav BOŠTÍK, Zdeněk SÝKORA či Karel MALICH.

Umění kresby a náročných grafických technik k mistrovství dovedli T F. ŠIMON, Cyril BOUDA, Ladislav ČEPELÁK, Karel SVOLINSKÝ, Vladimír SILOVSKÝ, Vladimír TESAŘ a Pavel SUKDOLÁK.

Poslední generace dvacátého století pomyslně uzavírají Josef JÍRA, Václav KIML, František HODONSKÝ, Ivan OUHEL, Jiří SOZANSKÝ, Jiří KALOČ, Ivan EXNER a Jaroslav VALEČKA.

Již z výše uvedeného prostého výčtu, jen zběžného komentáře rozsáhlých a rozmanitých výtvarných odkazů, je zřejmé, že není možné a ani žádoucí představit nepřeberné množství krajinářů. Bude učiněn výběr toho nejvýraznějšího, hodnotově prověřeného s důrazem na odkaz již zemřelých malířů.

Výstavou chceme posílit vědomí národní důležitosti, ukázat rozmanitost koutů celé vlasti, rozličné typy uměleckého pojetí krajinomalby v běhu několika po sobě jdoucích generací. V neposlední řadě usilujeme o zvýšení zájmu o v poslední době opomíjené umění vzešlé z nejlepších realistických tradic domácí tvorby, zájmu o dobré výtvarné řemeslo a ukázat, že i do budoucna se lze o tyto tradice spíše opřít než se jim vzepřít. Mnoho šalebných pozlátek dvacátého století pohasnulo a lze doufat, že dobrému umění bez reklamy svitne naděje nejen na přežití, ale i větší uznání a ohlas.

PhDr. Michael Zachař
Člen přípravného výboru výstavy